With You Again

▷2◁

"Loren Beatris Rosegoldová! ", zakřičela žena v bílém na celou společenskou místnost.

Už si ani nepamatuju, jak se jmenuje a to je to něco jako moje psycholožka.
Jsem zvědavá, co ode mne zase chtějí. Nebo taky nejsem. Je mi to u prdele. Jestli to není něco jako ve stylu 'snížili jsme vám dobu trestu' ,tak je mi to u nejtemnější části těla. Otráveně jsem se k ní doloudala.

"Pomaleji to nešlo?! Kolikrát Vám mám opakovat, že podle toho jak se chováte -...", zpražila mě pohledem a chtěla zase začít s tím jejím nudným výkladem, ale já ji přerušila.

"Co chcete? ", nepříjemně jsem jí skočila do řeči.

"Vaše doba pobytu tu skončila Loren. ", řekla s neutrálním výrazem, ale já věděla, že ji štve, jak jsem na ní drzá.

Chvíli jsem si v hlavě přemítala to co mi právě ta uschlá kůže řekla. Končím tu?
Jako nadobro?
Ještě jsem tu měla být rok.
Původně mě sem dali na tři roky, ale protože jsem utekla, nebo se o to alespoň pokusila, dali mi ještě rok. Málem se mi to povedlo. Jenomže... Přepočítala jsem se a nevěděla o jedný užvaněný pacientce, která mě práskla. Skončila se zlomenýma rukama.

Měli mě tu nechat do 18, až dospěju.
I když...
Když se podívám na lidi tady kolem mě, připadám si jako jediná dospělá. Jsou tu i starší, ale ty se většinou chovají jako největší mimina.
Uvnitř hlavy jsem právě uspořádala megapárty na počest mého nečekaného propuštění, ale navenek jsem dělala, jakože mi je to jedno.
Tolik mě zajímalo, proč mě pustili dřív, ale bylo by trapný, se jí na to zeptat. Spokojila jsem se prostě s tím, že jsem úžasná a rozkošná a oni podlehli mé kráse.

"Super. ", řekla jsem s náznakem ironie a obešla ji.

Už jsem chtěla odejít, ale uschlá kůže mě zastavila.

"Loren! ", zavolala přísně, až se na nás všichni otočili.

Fakt díky, uschlá kůže. Přivolala si pozornost. No kdo by o to nestál, co?
Třeba já!
Je to trapný, jak na mě všichni zírají.

"Dávej si pozor, jaké rozhodnutí v životě učiníš. ", pronesla důležitě jedno ze svých mouder.

"Vy si dávejte pozor, aby Vám nevypadla protéza", odfrkla jsem si a odešla.

Všichni k tý bábě mají respekt. Kromě mě. Je to taková ta stará babča, u které se bojíte, že když se rozčílí, že neudrží svůj močák. Teda alespoň já jí tak vidím. Ostatní nejspíš ne. Já nevím...
Nebavím se s nimi.
Jsem už tak dost jiná.
Já jsem narozdíl od nich normální.
Nic jsem nevykradla, nikoho nezabila. Byla jsem spolupachatel to jo, ale osobně jsem nic neudělala. Ale to stejně nikdo neví. Nikomu jsem neřekla, že ho zabil Justin.
Zavřeli by ho a to já nechci, chci si ho vychutnat sama. Nebo by ho taky nezavřeli. Je to bohatý spratek a mě by nevěřili. Má rodina je taky bohatá, ale brali by to tak, že se chci jen na něco vymluvit.
Byla jsem odsouzena bez soudu. Nemohla jsem nic namítnout a když už jsem něco řekla, bylo jim to jedno. Prostě mě tu zavřeli. Ani má matka se mě nesnažila nějak chránit. Vždycky byla přísná, ale až pak mi dokázala, že to nebyla přísnost, ale nanávist. Prostě mě nechtěla.

A když jde o Justina... Ne, že bych nechtěla, aby si to taky odpykal, po tom úplně prahnu. Ale ne takhle. Chci si ho vychutnat sama.
Tady by to pro něj byl ráj, narozdíl od toho, co mu udělám.

Chci aby trpěl psychicky...
Aby se jeho myšlenky svírali jenom při pohledu na mě.
Aby ho jeho černé svědomí doprovázelo na každém kroku. A chci, aby trpěl i fyzicky. Stane se z něj můj terč. Úplně náhodně na něj budou padat cihly. Ach, jak já miluju náhody.

Přišla jsem k sobě do pokoje. Jsem na samotce, takže mám všechno jen pro sebe. Je to tu něco jako vězení pro mladistvé. Do tašky jsem si rychle sbalila všechny věci, co mám.  Nic moc tu ale stejně nemám, takže jsem to měla hned hotové.

Po chvíli si mě na pokoji vyzvedl nějaký týpek a vyvedl mě ven.

"Hele,
Jsem unavenej, takže si laskavě všechny tyhle blbosti, jako dovedení k rodičům, obstarej sama. A byl bych rád, kdyby jsi o tom pomlčela. ", zamrmlal a já přikývla.

Samozřejmě...