With You Again

▷38◁

Přiběhly jsme na letiště jako kulové blesky. Já měla slzy u očí a rozčepýřené vlasy. Caitlinn se mě stále naléhavě ptala, co se stalo. Ale já jí nebyla schopna odpovědět.

Když jsem si přečetla ten papírek od Caleba, okamžitě jsem jí přinutila, aby si sbalila. Ona byla zmatená, ale udělala to. Důkazy jsem nechala na stole v kuchyni, takže kromě Eshter, která by je mohla rozkousat, jim tam nehrozí žádné nebezpečí. A o Eshter bude taky postaráno, pokud je teda Sally ve starání o pejsky, alespoň trochu v obraze.

Koupili jsme ty nejbližší letenky do Brazílie. Měli jsme letět za pět hodin.

Hodila jsem sebou na sedadlo na letišti a vjela si rukama do vlasů. Nevím, co s ním je... Nevím, kde je... Nevím, zda ještě žije...
Zvlykla si a pokroutila hlavou... Nevěřím, že to nemá nic společného se mnou. Nemyslím si, že je tam s Justinem náhodně. Caleb ví co je Justin zač a nechci věřit tomu, že by tam s ním jel jako kamarád. Měla jsem být víc s ním. Měla jsem se o něj víc zajímat, víc se s ním bavit a potom bych o té cestě do Brazílie určitě věděla. A nepustila bych ho. Promiň Calebe.

Má v tom prsty Justin. Něco plánuje, nikdy by nevzal kluka, se kterým se skoro ani nezná, na dovolenou. To prostě není on. Je to moje chyba!

"Lor... Co se děje?", ucítila jsem kolem svých ramen ruku.

"Je to moje chyba.", šeptla jsem ubrečeně.

"Řekni mi, co se děje, Loren.", přemlouvala mě opatrně Cait.

"Caleb...", zvlykla jsem a zoufale se na ní podívala.

"Je s Justinem v Brazílii.", silně jsem k sobě přitiskla víčka i čelist a bezmocně se jí skácela do klína.

"Co?", zděsila se.

Jen jsem trhavě přikývla a zase si utřela nové slzy.

"T-to... No-...
Neboj, on...
Caleb bude v pořádku.", utěšovala mě Cait, ale mě to ani v nejmenším nepomohlo, protože jsem i v jejím hlase slyšela nejistotu.

Už jsem zůstala ticho a obmotána Caitinima rukama jsem na tom tvrdém lehátku, ani nevím, jak se mi to podařilo, usla.

***

Z pohledu Sally:

Vesele jsem si se zmrzlinou poskakovala ke Calebovi domů.

Bohužel tam ani on ani Loren není.
Chybí mi... Oba dva. Nebýt toho zasranýho Justina, mohli jsme být všichni v pohodě.

Mám z něj strach. Z Justina. Nevím, proč jsem s ním chtěla být. Nevím, proč jsem ho milovala. Ublížil mi, ublížil Loren a já ho stále milovala!

A teď... Jakobych už viděla správně, jakobych si konečně sundala ty růžové brýle úžasného života a viděla realitu. Cítím mravenčení v těle, jen se mě dotkne jeho pronikavý pohled. Proč jsem celou tu dobu neviděla, že se za tou andělskou tvářičkou schovává vrah? Sakra, já se líbala s chladnokrevným zabijákem!

Tahle hrůzná myšlenka mě provází den, co den...

Moje veselé poskakování po zasluněné ulici se zmrzlinou, se přeměnilo na zoufalé klopýtání po městě, jako po apokalypse a... Kopeček se zmrzliny mi spadnul.

Došla jsem k jejich ville a odemkla. Uslyšela jsem roztomilé štěkání. Eshter! Úplně jsem na ní zapomněla.

Přivítala jsem se ní, nakrmila ji a vyvenčila. Rozhodla jsem se uklidit, protože to tu vypadalo jako po výbuchu.
Začnu kuchyní.

Všimla jsem si na stole nějaké bílé krabice.
Zvědavě jsem se k ní připlížila a uchopila ji do rukou. Sedla jsem s s ní na zem za doprovodu, čmuchající Eshter.

Pomalu jsem vyndavala věci z krabice. Neměla bych se hrabat v cizích věcech, ale... Jsem prostě zvědavá.

"Co to do prdele...", zašeptala jsem udiveně, když jsem viděla všechny ty obrázky, kde byl nakreslený Justin.

Nůž, nějaký batoh a spousta papírů. CD a nějaká fleška. Polkla jsem a odtáhla se od toho.

"Kurva, co to je?!", odstoupila jsem.

Nechci se do něčeho zase namíchat a tohle nevypadá, jako krabice s plyšáky z dětství.

Chtěla jsem odejít, fakt jsem chtěla. Ale věděla jsem, že i kdybych odešla a nechala to plavat... Měla bych to stále před očima, pořád bych na to myslela.
Je to něco s Justinem. A když je něco společného s Justinem, není to dobrá věc, ale zároveň... Když je něco společného s Justinem, přitahuje mě to. Ne, že bych ho stále milovala, ale protože... Do prdele, je to vrah. Je to nevysvětlitelný pocit. Když ho vidím, když se na mě podívá, nebo když se mě dotkne. Prostě vás přepadne touha, všechno vědět!

"Seru na to.", zamrmlala jsem a zase se pustila do zkoumání obsahu krabice.

Všechno jsem pročetla, prohlédla si a nastudovala. Četla jsem to s hrůzou v očích. Ti lidé, kteří mu pomáhali... Jsou stvůry. Ne... Tohle ne. Tohle si Loren nezasloužila.

Všichni jí tolik ublížili a já... Já jí takhle zraním. Měla to těžký a já se zachovám takhle. Jak jsem mohla být tak sobecká?! Jak?!

"Promiň.", vzlykla jsem a schovala si obličej do dlaní.

Myslela jsem jen na sebe, jen abych já se zbavila toho pocitu, že jsem byla jedna z Justinovo slečen, ale co ona? Co její pocity? Valily se na mě emoce ze všech stran. Vztek, smutek, lítost, nařčení... Chtěla jsem jí tak moc dokázat, že už se na mě může spolehnout. Teď hned jsem jí chtěla říct, že už jí nikdy nezradím, teď hned jsem chtěla, aby jsme to společně platily tomu parchantovi a-...

Počkat... Vždyť, já mu to vlastně můžu oplatit. Tak dokážu Loren, že on už pro mě nic neznamená a že jsem na její straně. Tak on dostane, co si zaslouží a konečně bude trpět ta správná osoba.

Bůh ví, co se teď s Loren děje, proč je tu ta krabice a kdo jí tu nechal. Proč jsou tu ty důkazy na usvědčení Justina tak pohromadě a proč ho už někdo dávno neudal. Možná Loren chtěla. Ale nemohla, možná jí někdo vyhrožoval, nebo se jí něco stalo, kurva je to na mě! Musím to udělat já! Pro Loren.

Už byla tma, ale já přesto vzala krabici do náruče a vyběhla jsem z domu. Utíkala jsem, jakobych měla strach že mi někdo zabrání v tom, udělat tu věc, co se právě chystám.

Ale pravda byla jiná. Utíkala jsem, protože jsem měla strach, že si to rozmyslím, že půjdu zpátky, položím krabici na stůl v kuchyni a budu žít dál. Ale to nejde, ne, musím to udělat pro Loren.

Stále jsem si opakovala ty dvě slova. Pro Loren!

Stanice nebyla daleko a já zanedlouho stála před ní a naposledy si rozmýšlela uskutečnění toho činu.

Ne. Není tu nic na rozmýšlení, musím ho udat.

S touto myšlenkou jsem položila krabici ke dveřím policie, zazvonila a utekla.