With You Again

▷17◁

Taky jsem se tomu zasmála. I když má tahle babča tak vysoký věk, že pamatuje i Hitlera, drží si formu.

"Tak pojď k tabuli... Představ se. ", vyzvala mě po chvíli Newfreyovka.

Ani jsem se nezvedla a jen jsem se s nohama na stole a rukama složenýma na hrudi, pohupovala na židli. Ušklíbla jsem se.

"Zdar všichni...
Přijela jsem - ...
Eh...
Zdaleka!
A jmenuju se Rose. ", usmála jsem se.

"A dál? Tvoje příjmení? ", vyzvídala dal učitelka.

Zamračila jsem se. Moje příjmení? Co jí to zajímá?

"Jsem jen Rose. ", pokrčila jsem lhostejně rameny.

"Nemáš vlastní příjmení? ", uchechtla se vedle mě jedna buchta.

"Nemáš vlastní obočí? ", napodobila jsem její hlas.

Ona zalapala po dechu a začala si osahávat své pečlivě namalované obočí, jako od malíře.

"Mno... Da Vinci nejsi. ", uznala jsem.

"Tak stačí dámy... A ty Rose, své příjmení nám stejně jednou budeš muset říct, tím pádem nechápu, co tajíš. ", pronesla a začala zase říkat něco o našich předcích.

Má pravdu. Budu jim to jednou muset říct.
Proč to tajím?
Je to vcelku prosté.
Rose Lorenová...
Průměrně chytrému člověku, se v hlavě odehraje něco takového :

Rose Lorenová...
Nechodila sem dřív Loren Rosegoldová?
A je jí i docela podobná.
Vlastně docela dost, když na to kouknu z jiného úhlu.
Počkat...
Panebože! To je přece ona!

A už začnou otázky, s tím potíže a další problémy. To já nepotřebuju.
Nechci zbytečný povyk. Jednou se mé celé jméno dozví. Ale to už mě budou znát natolik jinou, než byla Loren, že by je ani ve snu nenapadlo, abych byla já ona.

Ani jsem si nevšimla, že zazvonilo a všichni se vyhrnuli ze třídy. Až na mě a na Justina.

"Nemáš dneska něco v plánu, kotě?",
přišel ke mě s úšklebkem.

"Zalez! ", odsekla jsem.

"Ale no ták, baby... ", zamručel.

Jeho slova jsem už ignorovala a odešla ze třídy. Šla jsem chodbou s taškou na jednom rameni a snažila se prodrat mexi ostatními žáky.

"Uhni! ", vyšktěkla jsem, když do mě někdo strčil.

Vyběhla jsem před školu.
Byla jsem naštvaná, smutná, ale hlavně zmatená. Nevím, co si o Justinovi myslet. Jednu chvíli mi říká kotě a zve mě ven a v tu druhou je...
Prostě zvláštní, divný, mám z něj pak pocit, že mu nemůžu věřit. Nevím, kde se to bere, ale chci vědět jeho pravou stránku.

"Ale Rose... Ty už ji znáš. Copak jsi zapomněla, co ti udělal? Co všechno ti vzal?", zašeptal hlas v mé hlavě.

Vždycky ho jen odpálkuju, protože je to většinou moje svědomí a chce, abych napravila své lži a podobně. Ale tentokrát, jsem se nad tím hlasem pozastavila.
Má pravdu...
Vím jaký je.
Bezcitný, hnusný, lhostejný, špatný, ohavný a zlý!
Nenávidím ho!

Potřebovala jsem se vykřičet, vymlátit, jakkoliv to ze sebe dostat. Tu moji hloupost. Byla jsem naštvaná sama na sebe, strašně moc! Jak jsem mohla být taj blbá?! Rose, bože je to vrah!

Běžela jsem za školu. Žádný tupec by se totiž po zvonění nezdržoval, ani o minutu déle v téhle, nebo dokonce u téhle, ohavné budovy.
Zaběhla jsem za roh, ale všimla jsem si, že tu nakonec nejsem tak sama jak jsem si myslela. Byl tu-...

"Sally?! ", vykřikla jsem a dala si ruku před pusu, abych nezačala křičet sprostá slovíčka.

Sally se ihned odtrhla od svého partnera a rukávem si utřela pusu.
Je mi jakž takž jedno, co, s kým a jak Sall dělá, ale... U jednoho člověka mi to jedno nebylo. A ona to moc dobře věděla.

"Ahoj Rose. ", promluvil její 'partner'.

Měla jsem pocit, že se mi zvedne žaludek. Z toho hlasu jsem chtěla křičet a skopat jeho majitele do klubíčka. Smát se, když by křičel, abych přestala. Vzít nůž a kousek po kousku mu řezat jeho kůži, až by z něj zbylo jen maso. Nemůžu říct, že jsem nevěděla, co chci udělat. Moc dobře jsem to věděla, ale nechtěla jsem za to nést následky. Chtěla jsem Justina zabít. Nebo ho alespoň zničit. Hodně mu ublížit. Hodně moc.

"Jsi ubohá... ", odrfkla jsem si a hluboko se podívala Sally do očí.

V jejích očích byla zoufalost, lítost a smutek. Ale já jí tohle nežeru. Je falešná, jako vietnamské žabky. Nad mím pohledem se otřásla. Vnesla jsem do toho krátkého okamžiku tolik. Naštvaní, nenávist, zklamání, odpor...
Doufala jsem, že ji to ublíží. Že to nepustí z hlavy a zaryje se jí to do paměti, jako nejhorší pohled v jejím životě.

"Nenávidím tě! ", vykřikla jsem a pěst mi vylítla směr její obličej.

Uslyšela jsem křupnutí a na mé ruce ucítila teplou tekutinu. Krev...
Ona se svalila k zemi a a s krví na obličeji tam ležela v bezvědomí.
Vyděšeně jsem na ní zírala. Každá buňka v mém těle na mě křičela ať utíkám pryč! Můj systém zešílel, jakoby všechno přestalo správně fungovat a otáčet se rychleji, než je bezpečné.

Koukla jsem na Justina. Tomu na tváři pohrával úšklebek a byl v klidu, jako vždycky. Zpanikařil jsem. Přiběhla jsem k němu a krev mu utřela do trika. Vyděšeně jsem začala utíkat pryč. Ne tak vystrašená z toho co jsem udělala. Ale toužila jsem, aby už to přestalo. Ta zmatenost, panika a zděšení, které kolovalo mým tělem.