With You Again

▷8◁

Nemohla jsem tu událost ze street dancu pustit z hlavy.
To setkání...
Vyděsily mě mé zmatené pocity, když se na mě podíval.
Cítila jsem se, jakoby mě dostal.
Jakoby věděl, co chci udělat.
Věděl, že jsem jeho noční můra.
Ale nedal na sobě nic znát.
A přitom mě ten debil ani nepoznal.
Bude toho litovat. Litovat, že mě kdy v životě vůbec potkal.

Po tom incidentu jsem vzala něco ze svých peněz a zašla nakupovat. Přece jen mi to chybělo, ne že bych byla takový ten typ, ale mám to ráda, asi jako každá holka. Prostě to každá za čas potřebuje. Na street dancu jsem vypadala trochu ošmludlaně, protože jsem měla jen věci z polepšovny,  šedé tepláky a černé tílko. Potřebovala jsem si také dát novou barvu na vlasy. Sice nechci zatím přitahovat moc pozornosti, což se mi mimochodem trochu nevede, kvůli Justinovi, ale něco vám řeknu. Je to prostě nuda. Mít hnědé vlasy nebo prostě nějakou přírodní barvu. Chce to něco odvázanějšího. Dřív jsem měla krátké hnědé vlasy. V polepšovně jsem si je nechala nárůst a jedna dozorkyně, myslím, že se jmenovala Jenna, mi je dokonce obarvila na fialovo-růžovou.

Jennu jsem měla ze všech nejradši. Vlastně jsem ji měla jako jedinou ráda. A ona mě taky. Připadalo mi, že mi rozumí. Že tak nějak v hloubi duše ví, že za to nemůžu. Že to není moje vina. To, proč jsem byla v polepšovně. S ní to tam nebylo tak strašné.
Ale po roce mého pobytu ji vyhodili, prý protože měla problém s alkoholem. Měla jsem tam jen ji a Caleba. A pak už jen jeho.

Caleb byl jedinný můj kamarád tam.
Seznámili jsme se, když mě a jeho omylem zavřeli na stejnou samotku. Takže se tomu už vlastně nedalo říkat samotka. Bylo to v dobu, kdy už mi zbýval jen jeden rok. Bylo to s ním úžasné, ale on po půl roce odešel. Prostě mě tam nechal. Nechápala jsem to. Prostě mi to nešlo do hlavy.
Nevydržela jsem to a utekla jsem. Podařilo se mi utéct. Nebylo to až tak těžké. Jenomže mě chytili, kvůli té žvanilce, a nafařili mi další dva roky, takže jsem tam měla být do osmnácti let.
Ale pustili mě v sedmnácti.
Nehodlala jsem to řešit, radši jsem rychle zdrhla, než se zjistí, že je to omyl.

Do reality mě vrátil obrovský šutr, který mi stál v cestě. Rozmázla jsem se na chodníku na břicho jako máslo a ani mé ruce mi nezabrzdili pád, jelikož měli dost práce s udržením nákupních tašek. Naštvaně jsem zamručela

"Pěkný! ", hvízdnul někdo pobaveně za mnou.

Okamžitě jsem vylítla na nohy a uhladila si svou novou sukni, která si mi na zemi ohrnula, takže člověk za mnou měl krásný výhled na můj zadek, ve soudním prádle.

Otočila jsem se na dotyčného.
Justin, samozřejmě. Na jeho tváři pohrával ten jeho klasický arogantní úšklebek. Prohlédla jsem si ho. Vypadal víc jako princezna než dřív. Ale zatraceně sexy, vypracovaná princezna. Polkla jsem. Ani povahou se moc nepodobal té, co jsem znala jako čtrnáctiletá.

Odfrkla jsem si a chtěla odejít, ale on mě chytil za zápěstí a trhl se mnou směrem k sobě.

"Nějak jsem přeslechl tvoje jméno, shawty. ", políbil mi ruku.

Na to, jak surově mě otočil, se choval najednou nějak něžně. Ale já ho nenáviděla a přidalo na tom i to, jak mě minule zmátl. Vyškubla jsem se mu. Ještě víc mě naštvalo, že jsem mu své jméno řekla! A on to ví!

"My si tykáme? Že o tom nevím! ", odsekla jsem.

"Mimochodem... Jsem Rose, když to tak chceš vědět. Rose Lorenová. Jak krásné jméno nemyslíš?", nadhodila jsem a odešla.

Cítila jsem na sobě ještě jeho pohled a tak jsem se snažila vypadat sexy.
Když jsem si byla jistá, že není v dohledu, poskočila jsem si.
To jsem mu to nandala!
Zasmála jsem se a zatleskala sama sobě.

"Loren?! ", ozval se někdo přede mnou hlas kluka.

Bože musí furt někdo prudit?
Otráveně jsem na něj vzhlédla.