With You Again

▷9◁

Nezaujatě jsem zvedla oči k člověku, jež zná moje jméno.

Překvapeně jsem zamrkala a ptala se sama sebe, jestli je to opravdu on. To nemůže být možné... Upustila jsem všechny tašky na zem a zaklonila jsem se, aby se mi do plic dostával lépe vzduch.
Začala jsem se smát a ani si nevšimla, že mi z oka vytekla slza. Zpátky jsem se na něj podívala.
Stále jsem si ho prohlížela, jestli se mi to jen nezdá.
Tak padesátkrát za sebou, jsem se pro jistotu štípla do ruky.
Nebyla jsem schopná nic říct, ani pouhé "Ahoj".
Moje srdce se rozbušilo šílenou rychlostí a já měla chuť do něčeho praštit, utíkat nebo jakkoliv ze sebe ten adrenalin dostat.
Nebylo to ve mě zmatené, jako u Justina. Ne...
Na tohle setkání moje tělo reagovalo o trochu mírněji, za což jsem vděčná, protože při dalším takovým záchvatu, bych sebou sekla.
Ale stejně ve mě všechno proudilo zběsileji než normálně.
Nemohla jsem se přestat smát, nevím proč, ale tak nějak jsem měla pocit, že někdo tam nahoře si konečně uvědomil, že by mi mohl pomoct. A proto mi sem seslal jeho.

Se zatnutými pěstmi jsem odkopla tašky s nákupem a poskočila si radostí. Začala jsem k němu utíkat jako dítě k vánočnímu stromku.
On se také usmíval jako sluníčko, nevím z čeho, jestli z toho, že mě vidí, nebo z mojí radostné reakce na to, že já vidím jeho.

On rozpřáhl ruce a já mu v ten moment skočila do náručí.
Užívala jsem si tu jeho vůni, která mi tak dlouho chyběla a víc jsem zabořila obličej do jeho mikiny.

"Calebe... ", vydechla jsem mu do ramene, takže spíš slyšel, jak jsem jen něco zašišlala.

Ale počkat....
Co to vlastně sakra dělám?!
Tenhle člověk, mě zradil!
Nechal mě v polepšovně!
Samotnou!
Bez nikoho!
Jakoby se ve mě něco skříplo, něco přehodilo a já si uvědomila, jaký hajzl ten člověk je.

Můj stisk povolil a já se od něj odtáhla. Jeho stále usměvavá tvář, byla teď protikladem mé. Mračila jsem se, jakoby mi někdo snědl kostičku čokolády. Jeho úsměv povadl, když si všiml mého obličeje.

"Tváříš jakobych ti snědl kostičku čokolády. ", vyslovil mojí myšlenku nahlas.

Zamračila jsem se ještě víc.
Jestli to teda ještě šlo...
A vrazila jsem mu facku, až se mu tvář otočila.
Plesklo to a já si všimla, že se na nás pár lidí otočilo.
Všechen ten adrenalin a energii, všechnu tu sílu, jsem dala do té facky. Pofoukala jsem si svou ruku. Sykla jsem bolestí a měla jsem takový neblahý pocit, že mě to bolelo víc než jeho. Netvářil se, že by ho to sebeméně štíplo.

"Ty osle! Vypelichaný, zarostlý plešatý, chlupatý osle! ", praštila jsem mu do hrudi.

"Nechal jsi mě tam! ", ukázala jsem na něj prstem.

"Promiň Tris... Mám pro to důvod. ", omluvně se na mě podíval.

Já jsem mu přísným pokynutím hlavy neznačila, ať mluví.
Cestou ke mě do chaty mi vysvětlil, jak to všechno bylo. Rázem jsem mu odpustila a ještě se mu tisíckrát omluvila za tu facku. Jeho matka byla prý vážně nemocná a on se o ní musel starat. Po týdnu umřela...
Bylo mi to líto. I když to nebyla moje matka, dřív mi o ní vyprávěl a já si představovala, že jsem její dcera.

Dál jsme si povídali o tam, co se v poslední době událo. Zjistila jsem, že už je v maturitním ročníku a že bydlí vedle Sally. Žije sám, oba jeho rodiče jsou mrtví, ale je mu osmnáct, takže žádný problém. Dohodli jsme se, že budu bydlet u něho, protože přeci jen...
Žít v mé chatě se nedá.
Během okamžiku jsme přestěhovali pár mých věcí k němu. Hlavně mé nové oblečení a podobné nákupy z dneška.

Už bylo okolo deváté, když jsme se unaveni svalili u Caleba na gauči. Vlastně teď už na našem gauči.

"Calebe? Potřebuji od tebe laskavost. ", zvedla jsem na něj po chvíli hlavu.

Nespokojeně zamručel.
"Pro čokoládu ti nejdu. "

"Nene. ", zasmála jsem se.

Sakra zná mě dobře!

"Víš musím chodit do téhle školy, ale nechci, aby všichni tam věděli, že ta vražedkyně, už je na svobodě. Takže potřebuju, aby někdo zahrál mého zákonného zástupce. Prostě rodiče.", vysvětlila jsem.

"Takže? ", chtěl rovnou k věci.

"Takže ahoj tati? "