With You Again

▷22◁

Upřeně jsem zírala na displej a četla si tu pitomou zprávu stále dokola a dokola. Tak ráda bych si teď namlouvala, že se Bieber určitě spletl, ale ne. Bylo tam Calebovo jméno, černé na bílým. A taky moje jen tak mimochodem. Ten debil si myslí, že mě může brát jako rukojmí nebo co!

Znovu jsem se podívala na tu zprávu a znovu se tomu podivila, jakobych to viděla poprvé. Až teď jsem si ale uvědomila další věc. To. Snad. Ne. Justin v tom jede taky?! Cože?!
Já vím moje myšlení je sakra v době kamenné a moje vedení pomalejší než prd, který proudí vzduchem, ale co! To, že je Justin šulin a zatáhl do tohohle bordelu Caleba, se tím nezmění. Justin za to může! Do paštiky, dva lidé, kteří ovládají můj život, fetujou!

"Tak do prdele, je tu ještě někdo normální?!", zakřičela jsem na celý byt.

Sklonila jsem hlavu a pár vlasů mi spadlo podél tváře. Protřela jsem si rukama obličej a s narovnáním svých shrbených zad, si prohrábla vlasy. Povzdychla jsem si a jedna slza mi ukápla na ruku, kterou jsem měla položenou mezi koleny. Jakoby mě spálila, když se dotkla mé kůže, jsem ucukla.

Tak a dost! Nasraně jsem se podívala před sebe a upustila mobil na postel.
Pro Justina, mi už slz ukáplo až příliš.
A nikdo nemá takové právo, abych pro něj já trpěla. Nikdo! A to že se Rose Lorenová jmenuju!
...
Nebo vlastně se tak nejmenuju. Ale to je fuk...

Vyskočila jsem z postele a chtěla jít pryč z téhle ložnice, ale zastavila mě jedna důležitá věc. Obrátila jsem se zpátky ke Calebovu iPhonu a uchopila ho do ruky. Nastavila jsem mu tam budík na tři ráno, aby se "dost prospal" a statusy na Facebooku ve stylu:

"Zjistil jsem, že v mých chlupatých nohách přežívá i něco horšího než vši."

"Vzrušuje mě má osmdesátiletá učitelka na dějepis. To jak slintá, když mluví s protézou... Vždycky se z toho zakousnu do rtu. "

Už jsem to nechala být a vběhla k sobě do pokoje. Zastavila jsem se tam a s rozkročenýma nohama se zběsile rozhlížela. V hlavě mi to šrotovalo na plný obrátky a já usilovně přemýšlela nad tím, kam jsem dala to zatracený Justinovo triko.
Moje paměť už trochu vynechává z nedostatku sladkostí. Už jsem dlouho nejedla, jelikož nebyl čas a začíná to na mě být znát. Vlastně naposledy dneska ráno, snídani.
Oblízla jsem se při vzpomínce na jídlo.

Rozhodla jsem se, že radši půjdu hledat než tu jen tak stát a básnit o jídle. Jenomže to bych nebyla já, kdybych se hned po pár krocích nerozmázla jako zmrzlina, když v létě spadne z kornoutku. A pak jsem jako dítě, kterému ta zmrzlina spadla, začala fňukat. Takže jsem vlastně něco jako zmrzlina a malej usmrkanec dohromady. Zajímalo by mě, jaká jsem příchuť.

"Čokoládová je na mě moc černá, nejsem negr a vanilková zas až moc...
Žlutá, nejsem přece žádnej Asiat.", mumlala jsem si pro sebe své rasistické řečičky, když jsem se pomalu seškrabávala ze země.

Jenomže "všechno zlé, je pro něco dobré", jak vždycky říkával-...
Eh-...
Já vlastně nevím, kdo to kdy plácnul, ale někdy jsem to slyšela.
Každopádně to, že jsem spadla, mi pomohlo v hledání Justinovo trika.
Protože jsem nespadla jen tak, ale o něco jsem přece zakopla, takový loser nejsem, abych prostě hodila držku jen tak. Zakopla jsem o prádelní koš, který se převrhl a vypadlo z něj to triko.
Vážně jsem ho chtěla dát do pračky?

"Ty vole, já už jsem fakt mimo, že už i uklízím oblečení... ", odrfkla jsem si.

Vstala jsem z té studené podlahy, vzala do rukou to zkrvavené triko a ze stolku čapla malou krabičku.

Tak a rychle ven, než se zase spadnu na hubu. Nebo než přijde Caleb.
Jako správnej gangster jsem vyskočila oknem, protože chodit dveřma je pro padavky, že jo...
No ale měla jsem vcelku štěstí, jelikož jsme v prvním patře, kdyby jsme byli třeba v devátém, neseškrabávala bych se já z podlahy v pokoji, ale dělal by to sanitář z trávníku lopatičkou. Hned jak jsem dopadla , mě večerní rosa zastudila na bosích nohách. Zvesela jsem zadupkala a poskočila si jako malé dítě.

"Justine, jdu na návštěvu! ", zvolala jsem venku a protáhla se.