With You Again

▷5◁

Měla ve tváři takový nesouhlasný výraz. Počkat...
Zaznamenala jsem tam i něco dalšího...
Provinilost? Vždycky jsem dokázala rozpoznat v člověku emoce. Ale teď mi to nějak nesedělo.

Zamračila jsem se a kývla hlavou na náznak, aby řekla, co se děje.

Ona se poškrábala na zátylku.

"Tris... ", odmlčela se a koukala se kamkoliv jen ne na mě.

Tím, že mám dlouhé jméno :
Loren Beatris Rosegoldová, mi skoro každý říká jinak. Je to dost chaotické. Ale už jsem so zvykla.

Byla už jsem docela nervózní, vypadala trochu divně. Bála jsem se, co z ní vypadne.

"Jsi si jistá, že chceš...
Že se mu chceš pomstít?
On-...
Třeba to nechtěl udělat. ", zadrhávala se a zvedla ke mě zrak.

Cože?! To jako myslí vážně?!
Vyskočila jsem z postele na nohy.

"Sally! Byla jsem kvůli němu tři roky v polepšovně! Tři roky, s mentálně narušenými lidmi! Jednoduše s debilama! To on tam měl být! On to hodil na mě! ", křičela jsem.

Byla jsem tak naštvaná. Já jsem tam tak dlouho trpěla a ona mi teď chce rozmluvit něco, kvůli čemu jsem to tam zvládla. Kdybych necítila takovou touhu se mu pomstít, vzdala bych to. Nedržela bych se tam zpátky, vyšilovala bych a tím bych si přidělala jen další problémy. Přidali by mi léky na zklidnění a roky pobytu navíc. Nekonec by se těma lékama zabila. Vím, jak to tam chodí. Vím to...

"Musím si něco zařídit, měla už by jsi jít. ", změnila Sally téma.

"Vyhazuješ mě? ", nevěřila jsem.

"Jdi. ", rozkázala.

"Sally, promiň. Přehnala jsem to. Nezlob se. ", položila jsem ji ruku na rameno.

Vůbec si nemyslím, že jsem to přehnala, ale vybalit tady na ní "Justin je prostě debil a jestli se ho zastáváš, tak jsi kráva. ", není úplně dobrý nápad, podle mě.

"Já se nezlobím, ale už by jsi doopravdy měla jít. "

Povzdechla jsem si a pokroutila hlavou.
Vycházela jsem ze dveří, ale Sally na mě ještě zavolala.
S nadějí jsem se na ní ještě otočila.

"Změnila jsi se. ", zašeptala, jakoby mě z toho obviňovala.

Píchlo mě na hrudi.

"On mě změnil. ", opáčila jsem arogantně a odešla.

Vyšla jsem ven.
Dobře, tak plán 'Sally' ztroskotal.

Měla bych se vrátit do rutiny, kterou jsem žila ještě než mě sebrali. Abych se alespoň na oko vrátila do normálního života.

"Takže, jak jsem ráno začínala.", vzpomínala jsem nahlas a procházela se uličkami mého rodného města.

"Šla jsem za! -...", nadšeně jsem vykřikla, ale stopla jsem se.

Moje nadšení povadlo ze sekundy na sekundu.

"... Za Justinem... ", dokončila jsem.

No tak to nic.
Co jsem dělala potom?
...
Šla s Justinem do školy.
Sakra!
A potom?
...
A takhle to pokračovalo.
Po chvíli jsem zjistila, že jsem vlastně celý život strávila u Justinova zadku.
Všude jsem ho doprovázela, všude jsem byla s ním. Tenkrát -...
Nežila jsem svůj život, ale jeho.
Ne.
Tenkrát...
To on byl můj život.

Tak nějak se mi od něho povedlo osvobodit, když jsem byla v polepšovně. Myslela jsem si, že už na něm nejsem závislá. Ale jen mě propustí, žiju s ním znovu.
Je to strašné a nejradši bych všechno hodila za hlavu, ale moje touha po pomstě je větší.

Šla jsem okolo velké budovy, z které se ozývala hudba.
Street dancová hala!
Musím se tam jít podívat, tak dlouhou jsem netancovala.
Jenom na chvilku...

Přiběhla jsem ke dveřím budovy a natěšeně otevřela dveře. Šla jsem pár chodbami, až jsem dorazila k hale, kde cvičí street dance.

Psychicky jsem se připravila na nával vzpomínek a vešla dovnitř.
Jak jsem očekávala, pohltily mě moje šťastné chvilky z dřívějška. Obrnila jsem se a snažila se to nevnímat. Předtím to byli vzpomínky plné radosti a štěstí, ale teď...
Mi přišly smutné.
Protože je to všechno pryč.
...

Ale teď to bude ještě lepší!

"Bude to lepší bez Justina!", šeptla jsem si.

Snažila jsem si to namluvit. Ale nešlo to. Pořád jsem měla pocit, že by měl jít vedle mě a rozesmívat mne.

Pár lidí tancovalo uprostřed haly.
Většinu jsem znala, ale ti co stáli okolo, jsem v životě neviděla.
Přišla jsem za nějakým týpkem.

"Ahoj číčo,
Chceš se zapsat?
Dlouhý nohy, hubená, budeš dobře tancovat.
Jméno? ", vybalil na mě.

"Eh... ", snažila jsem se něco vymyslet.

"Eh? Pěkný... Neobvyklý. ", pokčil rameny ten týpek.

"Nenene! Jsem Rose! Rose Lorenová. Ale říkej mi Loren. ", usmála jsem se, ale v duchu si dala facku.

Rose Lorenová?! Ach, jak nenápadné! Zatleskala bych si, ale to by mi upadly ruce. Do prkna!... Ale nedá se nic dělat. Teď mám tedy nové jméno. Vítej, jakožto nositel této zkažené duše.

On sebou cukl. Zatvářil se trošku podivně a pak si mě ještě jednou prohlédl.

"Je všechno v pořádku? ", optala jsem se váhavě.

Zatřepal hlavou, jakoby se vzpamatoval.

"Jo, jasně... Jen-...
Měli jsme tu jednu Loren. Byla úžasná. ", usmál se.

Bodlo mě u hrudi. Chtěla jsem říct, že jsem stále úžasná. A že jsem se nijak nezměnila. Ale nemohla jsem už ze dvou důvodů. Za prvé jsem teď musela být jiným člověkem a za druhé... Bych lhala. Změnila jsem se.