With You Again

▷25◁

Po víkendu plném přemýšlení o Justinovi, ignorování Caleba, mimo jiné hledání modré krabičky a následném nadávání sobě samé, že jsem ji ztratila, jsem se dostavila do školy na třetí hodinu výtvarky. Zaspala jsem no...
První dvě hodiny školy jsem si prochrupkala. Kdo by to nechtěl, ne?
Máme na výtvarnou výchovu pana Smitherse, celkově v pohodě chlapík, jakoby mu bylo všechno šumák, takže si ušetříme spoustu hádek. A nebyla bych to já, kdybych i na tu třetí hodinu s ním nepřišla pozdě.

V klidu jsem otevřela dveře do třídy i když bych se tam nejradši přiřítila jako hurikán, jelikož moje hladina adrenalinu, po zdlouhavém sprintu od Caleba z domova, vystoupala až nebezpečně vysoko. Měla jsem problém udržet tempo svého dechu v klídku.

"Slečna-...!", zaseknul se učitel jelikož nevěděl mé příjmení.

Nikdo ho nevěděl až na říďu.

Pak ale zas pokračoval a vystačil si jen s křestním jménem: "Rose... Zase pozdě, kolegové se nemýlili, neponaučíš se.", zavrtěl hlavou Smithers a pokynul mi, ať si sednu.

"Sorry Picaso...", prohodila jsem.

Všimla jsem si jeho překvapeného až zaraženého výrazu. Otočila jsem se směrem k mé lavici, kterou samozřejmě sdílím s Bieberem.
Proč se Smithers tak tvářil?
Přemýšlela jsem cestou ke svému místu, když v tom mi ti došlo.

A do prdele...
Řekla jsem mu Picaso.
V tom by nebyl až takový problém, kdybych ovšem byla Loren a ne Rose. Takovou přezdívkou mu totiž říkala jen jedna žákyně. A to Loren Beatris Rosegoldová před třemi lety. Říkala jsem mu tak, jelikož na profesora výtvarky, nebyl moc umělecký zdatný. Takže to mělo vyznít sarkasticky, skoro jako urážka. A teď mi to ujelo.

Rychle jsem zaraženě docupitala k Justinovi a nemohla si nevšimnout, jak na mě mhouří oči. Určitě si také všimnul toho nazvání učitele.
Normálně bych od něj čekala mrknutí oka nebo nějakou úchylnou poznámku, ale teď jen mlčel a něco mi říkalo, že v tom bylo něco víc než jen můj omyl s "Picasem".
A pak jsem si vzpomněla...
Asi se ještě nevzpamatoval z našeho setkání v pátek u něj doma. A upřímně? Já kurva také ne. Ale už jsem to tolik neřešila.

Přikrčeně jsem seděla vedle něho a čárala si na čtvrtku můj obrázek. Po očku jsem sledovala Justina. Dneska jsem obzvlášť detailně viděla v hlavě obrázek události, která se stala před několika lety. Jak mi Justin vtiskl do ruky zkrvavenou zbraň. Rozhodla jsem se toho využít. Začala jsem to malovat. Ale to nebylo všechno. Nenápadně jsem si na čtvrtku, schovanou pod tou první, malovala i to, jak Justin drží pistol u hlavy prodavače.
Znovu jsem koukla na Jusse a tentokrát ho přistihla, jak kouká na mojí kresbu "zbraň v ruce, které jí dává jiné ruce". Složité...

"Tváříš se, jakobys viděl ducha." podotkla jsem sníženým hlasem a přitom uvnitř chcala smíchy.

Nebyla jsem daleko od pravdy, asi si v pátek vážně myslel, že vidí ducha.

"Takhle kreslila jen jedna osoba.", zašeptal ignorujíc mou poznámku a mě z tváře zmizel pobavený výraz.

"Pleteš se!", odsekla jsem také šeptem a odsunula svou židli dál od Biebera.

Další hodiny jako matika, angličtina a laborky, jsem měla také s Justinem a bylo to dost divný, protože jsme nemluvili, když jsme nemuseli. Což je pro nás oba neobvyklé. Vlastně jediný předmět, při kterém nemám jako spolusedícího žáka v lavici Justina, tím pádem není vůbec ve třídě, je politika. Protože vždycky, když s ním nám předmět, sedí se mnou. Ať chci nebo ne...
A to že já kurva nechci!
A jen tak by the way politiku máme jen jednou týdně, takže si od něj moc neodpočinu.

Po několika hodinách útrpného mlčení s Justinem, jsem se konečně mohla odebrat domů. Co nejrychleji jsem si naházela věci do tašky a odešla ze třídy ke své skříňce. Když jsem procházela chodbou, všimla jsem si žáků rozdělených do skupinek. To je tu odjakživa. Skupiny jsou na školách hodně často a ta naše samozřejmě nemohla být výjimkou. Jsou tu:

Šprti (často v té skupině nebyli ani šprti, jen chytří lidé),
Sportovně nadaní ( to jsou prostě ti nafoukanci s vlasama nahoru, basketbalisté a fotbalisté)
Dealeři (školní huliči. Chceš matroš? Jdi za nimi.)
Umělecky nadaní (malíři, tam mě chtěli dřív jako Loren, ale já tam nešla.)
Hudebně nadání ( účastníci kapel, tanečních skupin, tam jsem bývala jako Loren i s Justinem)
Agresoři (vyhýbej se jim, nechceš-li problém, zmlátí tě klidně jen, protože se jim chtělo.)
Normální lidé (spíš to byli lidé, kteří nebyli ničím výjimeční a tak nikam nezapadali. Taky tam dávají nováčky, jako já, než se zařadí.)

To byly všechny skupiny, které jsem znala. Ale za pár dnů jsem si všimla i další...
A tomu říkali Bad boys nebo i Bieberova parta. Osobně mi to přišlo směšný. Bieberova parta? Kdo to sakra vymyslel, taková kravina. No a o názvu Bad boys radši ani mluvit nebudu.
Tyhle skupiny nejsou nikde zapsány, nebo tak. Každý ví, kdo kam patří prostě si to tak žáci týhle školy nepsaně rozdělili.

Vyšla jsem rychle ze školy a namířila si to do parku. Sedla jsem si tam na lavičku a dala si sluchátka do uší. Klidně jsem seděla a poslouchala písničky.

Když v tom mi někdo chytil ze zadu za krk, až mi strhl sluchátka. Zalapala jsem po dechu a chtěla se instinktivně na dotyčného obrátit a nešlo to. Začala jsem sebou mlátit, ale to byla jen hloupá chyba, jelikož ten, hádám chlap, svůj stisk zesílil.
Po chvíli jsem ucítila jeho teplý dech na zátylku a mě zamrazilo. Pomalu mi začínal docházet kyslík a já zběsile otevírala pusu snažila se nějaký nabrat. Znovu jsem ucítila  jak se jeho výdech odrazil od mé holé kůže.

"Co víš o Loren?!", přecedil skrz zuby.