With You Again

▷24◁

Z Justinova pohledu:

Seděl jsem doma s kávou v ruce, kterou jsem stejně nepil. Jen jsem koukal před sebe a trhavě se houpal na křesle v pokoji. Ruce se mi třásly a tak se mi na ně nápoj sem tam vylil.
Vždy mě to spálilo a já citlivě cítil každou horkou kapku stékající po mé kůži. Čelist jsem měl pevně stisknutou k sobě, ale přesto jsem měl pocit, že mi zuby drkotají o sebe.

Doopravdy to byla ona?
Tahle věta se mi už asi posté myhla hlavou. A posté jsem na ni neměl odpověď. Nebo jsem si ji spíš nechtěl přiznat. Měl jsem důkazy...
Všechno nasvědčovalo tomu, že to byla ona.

Loren Beatris Rosegoldová...
Osoba, u které jsem doufal, že už ji neuvidím. A zároveň jsem doufal, že mi jednou zazvoní u dveří, obejme mě a řekne, že je všechno v pořádku a že chápe, proč jsem to udělal. Proč jsem ji nechal v polepšovně.
A ona mi rovnou vlítne do domu, k čemu zvonek, že jo...

Když jsem ji ztratil tam u lesa, ležel jsem na chodníku ještě hodně dlouho. Ležel jsem tam a bez přestání koukal do toho lesa. Do té temnoty a čekal, jestli neuvidím nějaký pohyb, nějaký náznak, že ona tam ještě stojí a kontroluje, že jsem v pořádku a nic se mi nestalo. Čekal jsem, že si pro mě přijde. Že se ke mně skloní, políbí mě na čelo a pomůže mi vstát. Tak, jak to dělávají matky dětem, když si ublíží.
Ale ona nepřišla...

Po tom, co jsem se vrátil domů, šel jsem zkontroloval ložnici. Proč tam byla? Musela mít nějaký důvod. Hned jak jsem rozsvítil, všiml jsem si modré krabičky, která mi byla až moc známá. Hlavou mi prolétla vzpomínka.

..........
"Hej, Rose?! Něco pro tebe mám.", zavolal jsem z okna a v ruce pevně svíral malý dárek.

Nečekal jsem dlouho a už jsem viděl dívku s krátkými hnědými vlasy, jak lehce vylézá ze svého okna kráčí po nestabilním žebříku. Nervózně jsem jí kontroloval a měl sto chutí vykřiknout "Pozor" nebo "Tam nešlapej" a další tyhle řeči, ale vím, že by nade mnou jen protočila očima.
Po chvíli seskočila z mého okna ke mě do pokoje. Na tváři jí pohrával natěšený, ale víc zvědavý výraz.

Už jsem to nevydržel a vtiskl ji do ruky malou modrou krabičku. Překvapeně na ni zírala a pak svůj pohled s širokým úsměvem obrátila ke mě. Otevřela ji a zalapala po dechu. Její reakce mi na tváři vykouzlil spokojený a radostný výraz.
Sáhla si pro stříbrný řetízek s přívěskem a vyzdvihla ho do vzduchu. Ten přívěsek vypadal jako kroužek, kterým prolétává holubice.

Opatrně jsem jí ho vzal z rukou a otočil ji zády k sobě. Pochopila, že jí ho chci zapnout. Naklonila hlavu, abych měl lepší přístup k jejímu krku a já jí hned jemně odhrnul vlasy. Mé prsty se dotkli její kůže a já ucítil jak se zachvěla. Zapnul jsem jí ten šperk okolo krku a ona se na mě znovu podívala.

"Za co to mám?" zasmála se a ruku si držela na své hrudi v místě náhrdelníku.

Ušklíbl jsem se a popravdě? Nebyl schopný odpovědi. Sám nevím, proč jsem jí to koupil. Ona se mi vrhla do náruče a já zkameněl. Eh... Nevěděl jsem, co mám dělat. Po chvíli jsem jí obětí opětoval.

"Za tvé úsměvy.", zašeptal jsem a myslel si, že mě neslyšela.
..........

Zíral jsem na tu krabičku jako na zjevení. Ležela v mé ruce a já se nemohl ubránit myšlenkám typu:

"Ona na ni sahala, je z ní ještě cítit teplo její ruky. "

Znovu jsem si vzpomenul na ten pohled, když jsem ji viděl v ložnici mých rodičů. A znovu jsem se zakousnul do rtu. Měla něco pod tou košilí?
Ale no tak, Justine!
Počkat...
Ta košile...
Někde už jsem jí sakra viděl, někde ano, ale nemůžu si vzpomenou kde. A vůbec jakoby má mysl byla úplně mimo.

Rozhodl jsem se, že ráno moudřejší večera přece jen je pátek, tak se na víkend vyspím ne? Jednoduše se na přemýšlení o Loren hezky vychrupkám. 

...

V noci jsem se s trhnutím probudil a rychle se posadil. Byl jsem celý zpocený a můj dech nemohl nabrat normálního tempa.

Zdál se mi sen...
V tom snu...
Nevím, jestli to bylo znamení nebo nějaká zasraná intuice, ale už vím, odkud znám tu košili.

"Calebe...", přecedil jsem skrz zuby a díval se do tmy mého pokoje.

"Ty sráči!", zavrčel jsem a hodil polštář naproti zdi, ale jen ho pohltila temnota.