With You Again

▷3◁

"Jasný,
šéfe. ", zadrmolila jsem a rozhlížela se všude okolo.

Fakt jsem si připadala, jakoby mě právě pustili z basy. I když je to vlastně docela pravda. Bylo to tam jako v base.

Zhluboka jsem se nadechla čerstvého vzduchu a naposledy se otočila na tu prokletou budovu.

"Užijte si to tam kryplové. ", zasmála jsem se.

Měla jsem v sobě tolik energie z toho, že jsem na svobodě... Prostě si můžu dělat, co chci.
...
Až na to, že nemůžu lítat a čůrat na lidi ze vzduchu...
Zavrtěla jsem nad tím hlavou.

Dala jsem se do kroku. Věděla jsem přesně, kam chci jít. Co bych asi dělala v té polepšovně tři roky?
Počítala ovečky?
Těžko...
Vymýšlela jsem každou sekundu a každý krok mého plánu.
Ten plán nesl název temnější, než noc. Lidem se sevře srdce, jen ho uslyší někoho zašeptat.
Rodiče ho říkají dětem jako strašidelnou pohádku na dobrou noc. Ale jenom tím zapříčiní dětské výkřiky, pláč a noční můry.
Ten plán se jmenuje...

"Dlouhý pšouk"

Je to tématické a zašifrované, dlouhý jako že to nebude hned. Bude to chvíli trvat. A pšouk, že to Justinovi bude pěkně smrdět. Přemýšlela jsem nad tím názvem opravdu intenzivně a myslím, že tohle je víc než dobré.

Kolem mě, se míjeli stromy a keře.
Šla jsem velkou část cesty lesem, až jsem dorazila do cíle.
Uprostřed lesa, bylo menší pole, které nebylo osázené stromy.
A tam stála dřevěná chata.
Jednou jsme ji s Justinem našli a dali ji do kupy.
Nic se tam nezměnilo.
Byl to můj a Justinovo "bunkr".
Scházeli jsme se tam každý den.
Dřív...

Tenkrát v noci, než mě chytili, jsem sem schovala peníze z té trafiky, kde Justin zabil toho týpka. Nebylo to v plánu, si je vzít, ale vlastně nic, co se tam potom stalo, nebylo v plánu.
Všechno se seběhlo tak rychle, že jsem si prostě tu tašku s penězma vzala.

Ještě ten večer, jsem je sem ukryla.
Bylo to rovných 100 táců...
Nevím jde sakra vzali tolik peněz, ale nemyslím si, že jsou legálně vydělané.
Ne to rozhodně nejsou.
Je to moje jediná naděje, jinak nemám nic.

Domů se vrátit nemůžu, naše rodina je taková ta populární a bohatá. Záleží jim na jejích pověsti a na tom, co si o nich lidé myslí. Když mě chytili, zřekli se mě.
Ne, že by mě dali do děcáku to ne, byli by za ubožáky, ale prostě už mě nepočítají, jako člena rodiny.
Nemusím jim ani klepat na dveře a čekat, až mě nakopnou do zadku.
Nepočítají se mnou...
A ani já s nimi.

Pomalu jsem šla ke dveřím té chaty. Pořád jsem si to tu prohlížela. Připadalo mi to jako včera, když jsem tu byla naposledy.

Jak jsem se celá udýchaná přiřítila dovnitř. Nevím, co jsem čekala.
Možná jsem tak trochu doufala, že tam na mě on bude čekat.
Ale to jsem byla dost naivní.
Když si na to teď vzpomenu, zasměju se. To by mě teď ani ve snu nenapadlo.
Že by tam Justin na mě čekal?!
A že by mi chtěl i možná pomoct?!

Sama sobě jsem se zasmála. Ale nebyl to ten můj pohrdavý a drzý smích. Bylo v něm trochu smutku. To mě zarazilo.
Rozhodla jsem se to radši neřešit.

Bez rozmýšlení jsem sáhla pod rohožku a nahmatala klíč. Pořád tam byl, z čehož jsem byla trochu překvapená.
Vzala jsem ho strčila do zámku.
Otočila jsem a chtěla otevřít, ale zastavila jsem se.
Nemohla jsem tam jít...
Přivolalo by to vzpomínky a...
Nezvládla bych to.
...
Ne! Jsem silná! Nemám k němu už žádné city! Kromě nenávisti! Nenávidím ho. Pomalu jsem se k tomu přesvědčila. Ano, nenávidím.

Rychle jsem vyrazila dveře, než si to rozmyslím. Vlítla jsem tam, ale strnula jsem.
Nevím, co jsem očekávala, že mě tohle překvapilo...
Asi, že tu trávil celé dny litoval toho, že me tam nechal?
On?!
Blbost!