With You Again

▷31◁

Zamračila jsem se.
O Justinovi?

"Počkej... To, že je mu do rodného listu zapomněli napsat, že trpí mentální a fyzickou retardací, už vím.", pokrčila jsem rameny.

"Ne to jsem nemyslela.", zavrtěla hlavou Linn a stále se rozhlížela okolo.

Jakoby někoho hledala. Nebo někdo hledal jí. Chová se trochu divně. Ale tak... Se vsákne.
Zamyslela jsem se. Co mi o něm ještě jinýho může říct?

Došly jsme do kavárny a posadili se na nejzašší a nejútulnější místo. Mezitím, co jsme si objednávaly, nemohla jsem to pustit z hlavy. Proč chce mluvit právě o Justinovi?

"Jestli myslíš to, že je blbej jak tágo, tak to taky vím. Jejda, urazila jsem tágo...", zamrmala jsem a napila se espressa, které mi přinesla číšnice.

"Ne... Rose, je to důležitý.", zvážněla.

To mě zarazilo. Ona má takovou tu pověst flegmatika, možná až cholerika. Prostě jí je to všechno u slupky od banánu. Jednoduše u zadku všech nosorožců.

"Vlastně... On. Nechci aby jsi se s ním vídala. Je nebezpečný.", přecedila skrz zuby.

Něco tu nesedí. Je v tom něco víc. Ona něco ví...

"Co se stalo.", řekla jsem rázně.

Znělo to spíš jako rozkaz, ať mi to řekne, než jako otázka.
Poznala jsem na ni, že je nervózní. Nedalo mi to, musela jsem to zjistit. Takže použiju metodu, kterou mě naučila Jenna.

Třela si ruce. První znak. Koukala všude okolo mě. Druhý znak. Naskočila jí husí kůže, když jsem já promluvila.
Třetí znak!
Dala jsem si to dohromady. Všecho do sebe zapadalo.

"Jak-...
Jak jsi to zjistila?!", vyhrkla jsem.

"Cože?!", přitiskla k sobě víc stehna a zmateně se na mě podívala.

Viděla jsem na ni, jak na chvíli uvažovala o tom, že vím, o čem mluví. Ale pak to hned zavrhla.

"Jak. Jsi. To. Zjistila.", zavrčela jsem.

Je to pro ni nebezpečné, to vědět. A pro mě také. Kdyby to někomu řekla, je po ní.

"O čem to mluvíš...", zašeptala.

"Caitlinn, sakra! Tohle není žádná posraná hra! Komu jsi to ještě řekla! ", naklonila jsem se blíž k ní, aby nás nikdo neslyšel.

Asi jí konečně došlo, že si nedělám prdel. A vím, o čem mluví.

"Ni-...
Nikomu...", třásla se.

Přisunula jsem se na se sedačce k ní a vtáhla jí do obětí. Ona si položila hlavu na mé rameno a chytla mou paži. Doslova mi v ní drtila kosti. Hladila jsem jí po vlasech a snažila se jí zklidnit. Byla úplně mimo. Třásla se a sem tam jsem zaslechla, jak popotáhla. Doufám, že mi neposmrkala triko.

"Bojím se Rose...", fňukla.

"Shhh... Nic se ti nestane.", uklidňovala jsem ji.

Ale doopravdy? Měla jsem taky strach. On... Zjistí všechno. Skoro. Dřív nebo později se to dozví. A doufejme, že to bude později a my ho stihneme dostat do basy. Jestli ví Linn tohle, může vědět i něco dalšího. Něco, co by nám am pomohlo v získávání důkazů.

"Co ještě víš? Caitlinn musíš mi říct úplně všechno.", nabádala jsem ji.

"Mám to doma.", špitla a já si jí ještě víc přitáhla k sobě.

Musela se cítit... Asi strašně, já nevím. Nikdy jsem neměla možnost tohle pocítit. A doufám, že se mi tato "lákavá" nabídka ani nenaskytne.

Nechala jsem Cait na sedačce a odešla zaplatit. Hned po tom jsme šly k ní domů. Šly jsme v tichosti, ale nebylo to trapné ticho. Jakoby jsme si každá promítala ve své hlavě, jak to bude dál.

"Je u tebe někdo?", optala jsem se, když Linn odemykala dveře.

"Ne.", šeptla.

Znělo to, jakoby jí má otázka ranila, ale neptala jsem se. Teď ne.
Vešli jsme dovnitř a Linn mě zavedla do jejího pokoje.

Posadila jsem se na velký gauč a prohlížela si její dům. Zajímalo by mě, kde na to vzala. Já a Caleb máme o maličko větší, ale Call na to vydělal špinavou prací. Jak ona přišla k tak velkému majetku?

Linn se chvíli někde štrachala a pak se s nějakou krabicí posadila vedle mě. Začala vyndavat nějaký papír a chtěla začít mluvit, ale pak se zasekla papír zandala a podala mi krabici celou. Pomalu jsem ji vyprázdnila a položila před sebe na stoleček všechno, co tam bylo.

Jako první jsem si vzala do ruky nějaký spis. Celý jsem ho přečetla.

"Oni to věděli...", zašeptala jsem zlomeně a jezdila očima po papíře.

"Oni to věděli a nic neudělali! Nechali mě tam hnít! Čtyři roky!", vylítla jsem z gauče a začala se nasupeně procházet po pokoji.

"Ty?", zděsila Linn.

Zarazila jsem se. Do prdele. Řekla jsem to. Sakra. Řekla jsem to před Linn. Eh... Co teď?!

"Co... Že?", podívala jsem se na ni nervózně.

"Ty jsi ona. To ty...", ukázala na mě rozklepaným ukazováčkem.

"Eh... Kdo?", dělala jsem blbou.

"Jo... Jsi jako ze záznamu. Vypadáš podobně. Kurva, jsi to ty!", prohrábla si vlasy.

V hlavě mi to šrotovalo, tak rychle, jako asi nikdy. Zdálo se mi, že to kolečko co tam bylo navíc, je konečně užitečné.

Po chvíli dohadování o tom, kdo vůbec já jsem, jsem to vzdala a přiznala se. Nejdřív na mě koukala jako na zaraženej prd, ale pak mě objala a řekla, že toho hajzla společně dostaneme za mříže. Poděkovala jsem jí.
Byla jsem ráda, že se zachovala takhle a nezačala vyvádět.

Jakoby do Linn vstoupila nějaká nová energie, vzala nějakou flešku a zapojila ji do počítače. Zaujatě jsem ji pozorovala. Byla jsem fakt zvědavá, co tam je nahraný a když jsem to zjistila, vyrazilo mi to dech.
Bylo to z kamery, které jsme si my nevšimli. Ono to totiž nebylo z ledajaké kamery. Bylo to z kamery z mobilu. Někdo to natáčel!
Na záznamu, ale nebylo všechno. Jen to, jak ho Justin zabil a shodil na mě.

"Jdeme na policii...", zavrčela Linn, když záznam skončil.

Neodpovídala jsem. Jen jsem tupě zírala na černou obrazovku počítače. Všechno se vrátilo. Vzpomínky, pocity... Jakoby se to stalo znovu. Znovu mě ten pocit, užíral zevnitř. To, že jsem nechápala, proč to udělal. Nechápu to doteď. Když jsem si myslela, že už jsem od něj osvobodila, od toho zasranýho pocitu... Vrátilo se to znovu.

Projela mnou vlna vzteku. Lidé to věděli a nic neudělali! Nic! Který svině s ním mohou spolupracovat?! Pomstím se...