With You Again

▷32◁

Z Calebova pohledu:

Nechal jsem Tris s Cait nebo jak se jmenovala. Tris není ten typ, co si lehko najde kamarády. Ona je taková, že se spousta lidí chce kamarádit s ní, ale ona se baví jen s těmi, s kterými chce. Kdyby chtěla, získá si každýho člověka na světě na svou stranu. Nevím, jak to dělá, ale využívá toho. Takže se pak podívám na tu Cait, musí být něčím ojedinělá, když si získala Tris.
Stejně jako Sally. Tris měla vždycky úžasné kamarády, má a mít bude. Takže je dobré, být v její blízkosti. Vždycky si vybírala a bavila se se správnými lidmi. Ne vždycky byli teda správný, z jedný stránky, ale z té, že se s nima dobře baví. Bohužel v každém se někdo může splést.

Jako se Tris spletla v Justinovi. A Sally taky. Co jsem mluvil s Tris, tak už jí to odpustila. Ale Justinovi ne. Neodpustila mu to, že ji zradil a pak svedl její kamarádku. Proč jsem s tím nic neudělal? S tím, že byla v "base" nesprávná osoba?

A co bych mohl... Na co bych se já zmohl. Když jsem se to dozvěděl, těžko by mi někdo něco věřil, když jsem byl sám v polepšovně. Nevěřili by mi. A když jsem se dostal ven... Mohl bych se vůbec ukázat na policejní stanici?
Když jsem měl sám pudr u nosu?
Těžko. Přišel bych tam někoho udat a samotnýho by mě dali za mříže. A nakonec by si Justin poskakoval po městě úplně volný. Ano... Byl jsem sobec. A pořád jsem. Jenom kvůli sobě jsem nechal hnít Tris v polepšovně.

Řekl jsem Tris, že jí potom hodím domů, ale jak jí znám, přijde sama. S plnými taškami s nákupem, jsem se připotácel domů. Ještě jsem ani neodemkl a už jsem uslyšel Eshteřin slabý štěkot. Je ještě moc malá, aby štěkala hlasitěji. Usmál jsem se a vešel domů. Hned se na mé nohy vrhly její packy a nezapomněly se ani zoubky, začala mi hned okusovat kotníky. Pustil jsem nákup v předsíni a vyndal jen věci pro ní. Pelíšek, pamlsky, oblečky, dečky, hračky... Měla toho fakt hodně.

Všechno jsem to vyndal a dal do jedné řady před sebe. Zavolal jsem Eshter a posadil ji před ty věci. Držel jsem jí, aby tam ještě nešla. Když jsem jí pustil, rozběhla se tam, jako blesk, ale taky se bleskově zastavila, těsně před těmi věcmi. Viděl jsem na ní, že by se nejradši rozpůlila na části a rozdělila se ke každé věci. Nakonec se ale rozhodla pro pamlsek. To je moje holka!

"Jídlo na prvním místě, viď? Taky to tak mám.", zasmál jsem se a pohladil jí.

"Tak to jsme tři.", zasmál se Trisiin hlas ze dveří.

Ani jsem jí neslyšel odemykat.
Eshter na to souhlasně zaštěkala.
Poznal jsem, že Trissin smích byl falešný. Snažila se pak o to celý večer. Tvářit se v pohodě. Ale něco se dělo.
Když už jsem dal Eshter do pelíšku, šel jsem za Tris.

Seděla na posteli a jen tak tupě zírala do zdi.

"Co se děje?", přisednul jsem si.

Mírně nadskočila leknutím a otočila se ke mě. Zavrtěla hlavou na náznak, že nic.

"Kdyby nic, utahovala by jsi si ze mě, že se starám.", ušklíbl jsem se.

Ona se zamyslela, ale pak poraženě kývla s jemným úsměvem, protože si uvědomila, že je to pravda.

"Tris...", naléhal jsem.

Ale ona mě přerušila. Když konečně promluvila, zdálo se mi to jako malinko zvláštní pocit, protože skoro přes tři hodiny mlčela.

"Neříkej mi tak, prosím.", šeptla.

Nechápal jsem. Proč? Nikdy jí to nevadilo.
Asi pochopila, že jsem zmatený a tak se rozhodla mi to vysvětlit.

"Mám zmatek ve svém vlastním životě, nepotřebuju ho mít i ve svém jméně. Někdy ani nevím, kdo volá na mě a kdo ne, jelikož mám tolik jmen a zkratek, jako periodická tabulka prvků, chemických látek. Zmatek je teď asi můj nejlepší přítel, aniž bych ho chtěla...", vydechla.

"Dobře, tak... Rose."

"Ne, tak taky ne."

"Beo?"

"Ne."

"Rosie?"

"Bože, hlavně to ne."

"Trisho?"

"Ne!", vyjekla.

"Lor?!"

Zamyslela se a já už začínal jásat, ale pak jen s výdechem zavrtěla nespokojeně hlavou.

"Kašlu na to, budu ti říkat prde.", rozhodl jsem.

"A bez protestů.", dodal jsem a odešel dřív, než by stihla něco namítat.

***

Ráno jsem šel v klidu do školy, jelikož jsem měl čas ještě asi hodinu do začátku školy. To ne jako Tris, ta ještě teď chrápe.

"Hey, Blackburne!", křikl někdo za mnou, když už jsem stál před školou.

Trhl jsem sebou a otočil se. Nesnáším, když mi někdo říká příjmením. Tris si mohla vybrat jiné jméno, ale já ne. Nikdo mě v tomhle městě neznal, takže jsem to nepotřeboval. A teď lituju toho, že jsem si ho nezměnil.

Ten člověk ke mně doběhl a až teď jsem si všiml, že je to Justin. Převrátil jsem očima. Co ten zas chce...

"Em... No, víš... Chtěl bych se ti omluvit za to, jak jsem se choval k Sally.", zamrmlal.

Vykulil jsem oči a zůstal na něj zírat s otevřenou pusou. On... Se mi omluvil? Sice to byla omluva jako za všechny hovna, ale od něj je to jako by mi dal milion na ruku. Ale... Není tu něco divný? Že se vůbec omluvil?

"Proč se mi omlouváš...", odfrkl jsem si.

"Protože mě to fakt mrzí a taky... Aby jsi mi věřil, že to myslím vážně... No... Mám pro tebe dárek.", koktal.

Co?! Že?! Prosím štípněte mě někdo... Nebo mi dejte facku a ať skočím do zdi, protože už se fakt potřebuju probudit. Co je tohle za kravinu. Justin Bieber se mi omlouvá? A má pro mě dárek? Co prosím?

Jenom jsem pokroutil hlavou a odešel. Nechci jeho pitomý dárky, určitě to bude nějaká prdel, kterou mě chce nachytat.

Odešel jsem právě na zvonění. Ještě jsem stačil vidět Tris, jak v polospánku, poloběží a poloklopýtá do školy.

Asi po dvou hodinách matiky, jsem šel ke svojí skříňce, vyměnit si učebnice. Otevřel jsem ji, ale něco z ní vypadlo. Obálka.