With You Again

▷23◁

Poskakovala jsem si nočním městem v kostkované košili a spodním prádle, se zkrvaveným trikem okolo krku a modrou krabičkou, kterou jsem dřív dostala jako dárek, směr Justinova villa.
Vím, že paní Bieber odjela ve čtvrtek na pracovní cestu. Nesledovala jsem jí, né.
Každopádně dneska je pátek, takže náš zlatý Justinek je doma sám.
Doufám, že už spí, aby šlo všechno hladce.
Hopkala jsem si ulicema a přitom se snažila nešlápnout na nějaké sklo, hovna nebo jakýkoliv odpad na zemi.

Docupitala jsem k cíli a pořádně si to obydlí prohlédla.
Tak dlouho jsem tu nebyla.
Všimla jsem si, že se v žádném okně nesvítilo. Zatleskala jsem si pro sebe a vydala se ke dveřím.
Zvedla jsem ruku a chtěla zazvonit, ale hned ruku stáhla zpátky k sobě.
Loren! Zloději přece nezvoní!
Jsem já ale zloděj?
Vlastně ano... Nikdo mě dovnitř nezval, takže jo, jsem zloděj.

Sevřela jsem v druhé ruce krabičku a podívala se na ni. Otevřela jsem ji a opatrně vzala obsah do ruky. Studený kov mě zastudil do mé holé ruky. Klíč. Byl to klíč od Justinova domu.

Když mě před lety sebrali, měla jsem ho zašitý v botě a tak ho nenašli a nesebrali mi ho. Jsem já to ale hlavička, co? No dobře, byl Justinův nápad schovat si jeho klíč, ale tak...
Dříve jsem od Justina dostala přívěsek v modré krabičce. Nechala jsem si ji a dneska ráno do ní dala ten klíč.

No...
Stop vzpomínání, jdeme na to. Žádné myšlenky jen tichá a dobrá práce. Jako za starých časů, vloupat se do domu, zařídit si své věci a rychle vypadnout. Až na to, že za starých časů to bylo s Justinem. Ale zvládnu to i sama! Let's go!

Klíčem jsem pomalu odemkla bílé vyřezávané dveře a co nejtišeji je otevřela. Po špičkách jsem se vloupala dovnitř, kde bylo hrobové ticho a tma jak, nechci říct kde. Lino mě zastudilo na chodidlech a já potichounku docupitala ke schodům. Už jsem chtěla hopkat nahoru, ale zastavila jsem se a s ladnou otočkou se vydala se do kuchyně.
Měsíční světlo se prodíralo okny kuchyně a o svítilo celou místnost, tím pádem tna nepředstavovala žádný problém. Čapla jsem ze stolu energetickou sušenku, v rychlosti jí rozbalila a plná nadšení se do ní zakousla. Vrátila jsem se ke schodům a vydala se se sůšou v ruce nahoru.

"První schod, druhý, třetí, Loren prosím tě, nehoď držku.", šeptala jsem si v rytmu písničky s plnou pusou a poskakovala po schodech.

"Čtvrtý schod pátý, šestý, Justine těš se na svou mršku.", pokračovala jsem a už byla skoro nahoře.

"Sedmý schod, osmý, devátý, až se vrátím, dám si spršku."

Vyšla jsem celé schody a vydala se k ložnici Justinových rodičů. Nevydržela jsem to a ohlédla se naproti ke dveřím Justinova pokoje. Jen klidně spinkej, zlato...

Opatrně jsem otevřela dveře pokoje pana a paní Bieber, vešla dovnitř a zase za sebou přivřela. Protože jsem tu dřív trávila spoustu času, věděla jsem, jaká místnost je kde a tak dále. 

Rozešla jsem se po místnosti a celou si ji prohlížela. Nikdy jsem sem nesměla jít, Justinovi rodiče byli hodně přísní ohledně návštěv. No vlastně jen jeho matka, jeho otec doma moc nebyl. Ale konečně už jsem se sem dostala a musím uznat, že to tu mají pěkné.

"Kdybych byla zkrvavené triko, kde bych byla nejlíp schovaná, ale aby mě paní Bieber brzo našla?", zašeptala jsem si a točila jsem trikem ve vzduchu.

V druhé ruce jsem svírala modrou krabičku. Po chvíli rozhlížení, jsem vymyslela dostatečný úkryt. Pod polštář! Položila jsem si krabičku na jejich manželskou postel a složila to triko. Opatrně jsem ho zandala pod polštář paní Bieber, aby nebyla poznat žádná manipulace. Chtěla jsem si vzít svoji krabičku a vypadnout, ale zastavil mě hlas. Justinův...

"Loren?", ozvalo se ze dveří.

Byla dost tma na to, aby mě nepoznal jako Rose. To jedno slovo, které ze sebe vypravil, znělo spíš jako povzdech, než jako otázka nebo udivení. Zaslechla jsem v něm strach, lítost a... Lásku.
Něhu a potřebu odpuštění.

Jen jeho hlas, u mě vyvolalo zachvění a husí kůži. I když jsem ho od návratu z polepšovny, slyšela mluvit hodněkrát, to jak vyslovil mé jméno mě odrovnalo. Prostě se mi podlomily kolena a cítila jsem, že i když nemluvím, hlasivky mi selhaly. Mé tělo na něj reagovalo přívalem adrenalinu a selháváním funkcí.
Věděla jsem, že když tu budu ještě chvíli složím se. Selžu...

Musím se dostat pryč. Hned!
Rozeběhla jsem se a jen v Calebově košili vyskočila otevřeným oknem.
Jelikož to bylo v druhém patře, byla to doopravdy výška a i když jsem dopadla na trávu, přistála jsem tvrdě. Svalila jsem se na zadek a modlila se, ať jsem v pořádku.
Slyšela jsem Justinův hlas a to mě nabudilo, že musím utíkat. Vstala jsem a dala se do běhu, jenomže mi to okamžitě znepříjemnila ostrá bolest v levém kotníku. I přes to, jsem běžela poměrně rychle směrem k chatě. Nevím, co mě to popadlo, ale byla to jediné místo, co mě vůbec v tu chvíli napadlo. V tu chvíli jsem cítila mravenčení v každém kousku mého těla a každá má buňka křičela jedno slovo: "Utíkej!"
Nesměla jsem se ohlížet jen běžet dopředu.

Kulhavým během, jsem utíkala dál a zkřivila obličej bolestí, při každém došlápnutí. Zanedlouho jsem za sebou znovu uslyšela Justina. Tentokrát ale mnohem blíž a jeho hlasité kroky se při běhu stále přibližovaly ke mě. Snažila jsem se zrychlit, ale bolest v noze se zdála nesnesitelná.

Najednou jsem zaslechla za sebou obrovskou ránu a Justinovo zakňučení. Neubránila jsem se ohlédnutí. Justin tam ležel na chodníku rozplácnutý, jako palačinka na stropě, když vařím.
Rychle jsem se od něho vzdalovala a ukryla se do temného lesa.

Pro jednou, jsem mu utekla, jenže něco mi kurva říká, že on tohle jen tak nenechá být.

Možná jsem vyhrála tuhle bitvu, ale válka ještě ani v nejmenším neskončila. Ne. A já rozhodně nepočítám s tím, že budu ta poražená. Budu bojovat. A on prohraje...