Motýli z Abergavenny ✔

1. Magie Motýlího vrchu

Říjen 1936

Velká Británie, Wales, Abergavenny

Kitty

„Všechny poprosím o široký úsměv!" zvolal světlovlasý postarší muž s dobráckým výrazem nastavujíce samospoušť na novém fotoaparátu. Všichni přítomní se již snažili vměstnat před tmavě zelenou tapetu pod schodištěm. Urychleně doběhl a zůstal stát s křečovitě vyceněnými bílými zuby vedle své ženy.

Ta fotografie visela v jídelně Youngových ještě dlouhá léta. Pro dceru pána na kraji fotografie znamenala vzpomínku na patnácté narozeniny a na nejkrásnější léta dívčina dětství. Ona sama stála uprostřed hostů v červených šatech s rukama černovlasého rozcuchaného kluka omotanýma okolo pasu. Pro hocha, jenž ji k sobě pevně vinul znamenala vzpomínku na svobodu, o níž, aniž to tušil, měl brzy přijít. Pro plavovlasou dívku a chlapce s oříškovými vlasy, jež se zoufale pokoušeli hledět jen do spouště před nimi a nepokukovat jeden po druhém jednu z mnoha nevyužitých šancí.

Ten den, sotva odbyla čtvrtá, si všichni čtyři nerozluční přátelé nazuli holínky a běželi přes maličké město k Motýlímu vrchu. Blonďatá dívka v manžestrovém kabátu a baretce se pokoušela vyhnout kolemjdoucím držíc za ruku svou nejlepší přítelkyni, které žertovně přezdívala Cece.

„Neměli bychom počkat na Nathana?" její kamarádka starostlivě ukázala na černovlasého chlapce, který za svými přáteli již značně zaostával.

„A přijít pozdě jako minulý rok? No tak Cece, copak Nate už někdy přišel včas?"

Abergavenny, město, kde patnáctiletá dcera učitele Kitty Tylerová vyrostla, se rozhodně nedalo nazývat velkým, spíše maličkým. Stejně tak jako se daly nazývat maličkými dřevěné domky, stejně tak jako se daly nazývat maličkými obchod, cukrárna i škola, stejně tak jako se daly nazývat maličkými šálky s horkou čokoládou, jíž každý ve městě již od dětství propadl.

Kitty navštěvovala maličkou školu a pila čokoládu z maličkých šálků, ale přesto si od maličkých obyvatel maličkého města vždy přišla odlišná. Odlišná pro svůj vzrůst. Odlišná pro svou touhu poznat svět za kopci obklopujícími maličké město. Poznat svět za Motýlím vrchem.

„Tentokrát Fred nevyhraje!" prohlásila, když vzhlédla k vysokému kopci pod lesem a její zrak spočinul na šestnáctiletém chlapci, jemuž sluneční paprsky kreslily do hnědých vlasů rezavé pramínky a z nějž se jí nyní naskýtal pohled jen na záda v tmavém kabátu.

K Motýlímu vrchu se pojila spousta mýtů, Grace je nazývala pohádkami, Fred babskými povídačkami, ale Kitty, která vyrostla na moudrech svého dědečka jim věřila. To místo vysoko nad městem v ní vždy vyvolávalo pocit bezpečí, ale zároveň přinášelo do očí slzy. Možná pro neobyčejný výhled na celé Abergavenny, možná pro nezkrotný welšský vítr, možná pro magii ukrytou ve staletých dubech, v podzimních jeřabinách a nachových kvítcích vřesu. A možná... Možná pro jedinou magickou chvíli uprostřed podzimu. Pro tu jedinou chvíli, kdy všichni čtyři přátelé stanou na Motýlím vrchu a netrpělivě hledí na za městem zapadající slunce.

„Tak počkejte na mne. No tak! Grace! Kitty!" volal pohublý hoch s rukou na hrudi a do široka otevřenými udýchanými ústy.

„A nechat Freda vyhrát?" vyhrkla se smíchem Kitty, která stále ještě svírala Graceinu ruku a ona i druhá dívka v červeném kabátu se mu začaly ještě více vzdalovat. „Dědeček říkal, že se to má stát třetí večer po úplňku a to je dnes," s rychlými nádechy stiskla ještě více tmavovlásčinu dlaň, ale ani jedna již téměř nedokázala nasát ledový říjnový vzduch.