Motýli z Abergavenny ✔

5. Větvička sušených jeřabin

VELKÁ BRITÁNIE, WALLES, ABERGAVENNY

19. ZÁŘÍ 1939

Fred

Stáli v kruhu před malým dřevěným domkem neschopni jediného slova. Dříve se považovali za nerozlučné přátelé, čtyři děti spojené tím nejryzejším a nejpevnějším poutem, jaké Abergavenny a možná celý svět zažil.

V den Fredova odjezdu jakoby však všichni dospěli. I Fred, který nedávno oslavil dvacáté narozeniny a i svou matku již o dvě hlavy převyšoval, si to ráno při pohledu do zrcadla připadal jaksi vyšší.

Tmavovlasá dívka v červeném kabátu se rozplakala jako první, avšak její pláč už nedoprovázely vzlyky, na které si v dětství přivykl, naopak viděl v její tváři cosi strnulého, co v tu chvíli uměl přirovnat jen k předstírané statečnosti. „Jen mi slib, že na sebe dáš pozor, Steele."

„Slibuji, Youngová," opáčil Grace a přitiskl ji k sobě. „A ty mi na oplátku slib, že dáš pozor na Natea," kývl směrem k chlapci se zarudlou tváří, který se zjevně tak statečně jako Grace držet nedokázal, a se šibalským úsměvem se k němu otočil. „Tak se tu měj, brácho." Nathanova brekem zkrabatělá ústa se pomalu začala stáčet k úsměvu a Fred byl tak aspoň na malý moment schopen přesvědčit sám sebe, že je jeho odchod možná to nejlepší řešení nejen pro něj, ale i pro tmavovlasého o tři roky mladšího chlapce. Možná, že on se, proto aby se z něj stal muž, potřebuje zbavit mého stínu stejně tak, jako já se potřebuji zbavit stínu Motýlího vrchu, pomyslel si. 

„A nezapomeňte mi poslat pozvánku na svatbu," naposledy nevynechal příležitost si z těch dvou utahovat.

„Ale jdi ty, hlupáčku," odbyla jej Grace, „než se my dva vezmeme, ty už budeš dávno doma."

„Ano, asi ano," dal jí za pravdu, ač věděl, že se domů jen tak nepodívá. Ne pokud nebude muset.

„A ne, že si sebou přivezeš nějakou příšerně uječenou Angličanku. Jestli si najdeš nevěstu, tak ať je to alespoň Wellšanka." Tmavovláska si otřela orosené oči. „A kdyby... kdyby tě ten svět přeci jen omrzel, tak otec říkal, že by se mu v řezbářství hodila výpomoc."

„Děkuji, vyřiď otci, že jsem za jeho nabídku moc vděčný, ale myslím si, že Nathan zastane stejně tolik práce, že Nate?"

Nathan, ač se velmi snažil, se nezmohl na nic jiného než na rozechvělé: „Jasně, brácho."

Obloha nad Abergavenny to odpoledne nabývala sivých odstínů, a ač neuměl přes mraky rozpoznat polední slunce, tušil, že se blíží čas jeho odchodu. Naposledy se otočil ke třetímu ze svých přátel, plavovlasé dívce s manšestrovou baretkou. Její oči, na rozdíl od Nathanových a Gaceiných zůstávaly suché. „Jen jdi, Willfrede Steele, jdi a splň si své sny," zašeptala, „dokaž mi, že příběhy o Motýlím vrchu jsou jen snůšky nesmyslů."

„Dokážu," pokusil se jí obejmout, ale ona se mu vysmekla. „Už je čas," vyhrkla, „měl bys běžet, abys nemusel čekat na další spoj."

Až když se ve spěchu ubíral k zastávce na kraji Abergavenny, ucítil v kapse malou větvičku. Sáhl pro ni a jeho zrak spočinul na sušených jeřabinách.

Kitty

To smutné zachmuřené ráno, ráno Fredova odjezdu, postávala Kitty Tylerová desítky minut u okna a v ještě v noční košili zaujatě hleděla do Fredova pokoje. Sledovala, jak světlovlasý hoch hrdě salutuje před zrcadlem, a tiše mu záviděla. Brzy opustí Abergavenny, zapomene na Motýlí vrch, na Nathana, na Cece... na MĚ, pomyslela si. Pak však poodstoupil blíž k oknu a ona si povšimla zamračené vrásky na Fredově čele. A ta chvíle, chvíle, kdy pochopila, jak těžké pro něj musí být opustit rodné město, byla zároveň i chvílí, kdy si uvědomila, že mu musí odchod co nejvíce ulehčit, že musí být statečná... alespoň ona musí Freda v cestě za jeho sny co nejvíce podpořit, když už to Cece s Natem nedokáží.