Motýli z Abergavenny ✔

23. Začátek nové dekády

Fred

Kitty ležela ve Fredově posteli a spala. Už před pár lety, když utekla z domova a přespávala v jeho pokoji, si všiml, jak rychle umí usnout a jak klidně při spánku působí. Záviděl jí ten klid. On sám dnes nemohl zavřít oči bez toho, aby se jeho myšlenky stočily zpět k Rose Schneiderové.

Nikdy dříve se ničeho příliš nebál. Když narukoval, ani na okamžik nepomyslel na smrt. Když začal létat s K9912 a sestřeloval ostatní letouny, nepředstavoval si špatné scénáře. Považoval se za lovce, nikoli za oběť, neznepokojoval se ani v těch nejvypjatějších situacích. Nebyl stavěný k tomu, aby se utápěl ve strachu. A přesto se v něm teď utápěl. Ze strachu se mu klepala kolena a když si lehl na přistýlku a rozhodl se spát, ticho pokoje u Warwickova náměstí narušoval tlukot jeho vlastního srdce. Bušilo tak silně, jakoby se zastavil po dlouhém běhu, stejně jako po ranní studené rocvičce na vojenské základně v Bristolu a Fred jej nedokázal zklidnit. Nic už nebylo pod jeho kontrolou a při pomyšlení na to, že bude muset Kitty říct o tom dítěti, se mu zvedal žaludek a do očí se vlévaly slzy.

Jako malý kluk, bylo mu sotva šest, přišel za svou matkou do kuchyně, vzal si dřevěnou stoličku, kterou jeho matka používala, aby dosáhla na šňůry se sušenými bylinkami, a stojící na štokrli zpříma jako velký kluk jí odpřísáhl, že nikdy nebude jako tatínek a svou rodinu nikdy neopustí. Tenkrát viděl svět černobíle. Lidé byli dobří a zlí a on sám se chtěl stát jen hrdinou. Nechtěl ubližovat lidem, nechtěl být padouchem v příběhu někoho jiného... A teď se bál, že se jím stane a navíc v příběhu osoby, kterou miloval nejvíc.

Přešel ke stolu a přelil si do hrnku zbytek vína. Na jedno spolknutí jej do sebe nalil. Pak se podíval na podřimující Kitty a ač ji jako správný gentleman nechal spát samotnou, najednou zatoužil se jí dotknout. Přešel k posteli a potichu se posadil. Očima přejel přes vysoké čelo, lesklá víčka až k malým úzkým rtům, naklonil se nad ní a rukou jí odhrnul vlasy z líčka. Neprobudila se, jen dál spala, jako anděl. Sklonil hlavu, políbil ji na tvář a čekal, než otevřela oči.

„Říkala jsem ti, že se na těch tvrdých matracích nevyspíš..." zamumlala rozespale a posunula se, aby si lehl vedle ní.

„Jsem voják, na tvrdou postel jsem si už zvykl," odpověděl.

„Tak proč nespíš? Něco tě trápí?" zeptala se, jakoby ho vybízela, aby šel s pravdou ven.

„Já..." řekl a tváře se mu zalily potem. Tohle nemohl být jeho život. Nemohl jen tak dostat všechno, co vždy chtěl a najednou se jen tak vzdát. „Potřebuju tě."

„Vždyť mě máš, Frede," protřela si oči a začala mu věnovat svou pozornost.

„Mám?" tázal se spíš sám sebe než jí.

Přikývla, posadila se k Fredovi a objala jej. Nejspíš si myslela, že dostal strach z odjezdu na frontu. Bylo by pochopitelné, kdyby tomu tak bylo. Přál si, aby tomu tak bylo...

Prsty se dotkl Kittyiny košile a začal jí rozepínat knoflíčky.

Překvapeně jej chytila za ruku, „co to děláš?"

„Potřebuju tě..." opakoval chvějícím se hlasem, „potřebuju tě... potřebuju..." zvedl k ní oči a po tváři se mu skutálela slza.

Pustila Fredovu ruku a pomalu jej políbila na krk. Pak si sama rozepla zbylé knoflíčky.

Přitiskl své rty k těm jejím a položil ji zpět na postel.

Nad ránem se oblékl, potichu se proplížil kolem spící Kitty a vyrazil do nemocnice promluvit si s Rose Schneiderovou.