Motýli z Abergavenny ✔

14. Kdo někdy neměl zlé sny?

Kitty

Listopad přinesl do Londýna pochmurný splín a nechuť vylézt ráno z postele. Kitty již neprobouzelo ostré vycházející slunce za bílými mřížemi špitálu, ze spánku se probouzela několikrát za noc. Důvodem jí byly velké kapky snášející se na střechu nemocnice svaté Anny i zlé sny.

V těch snech častokrát kráčela bez deštníku mezi deštěm skrápěnými vysokými budovami Londýna. Jindy pečlivě natočené blonďaté kadeře Kittyiných vlasů se jí lepily na tváře a ona nevěděla, kde hledat přístřeší. Necítila se bezpečně, ani milovaně. Všechno kolem ní zešedlo a lidé, které míjela, se na ni dívali z patra.

Pak si všimla ženy stojící na mostě a hledící do rozvodněné řeky. Ta žena měla stejné blonďaté vlasy jako ona a sesterskou uniformu a Kitty doufala, že by ji mohla nasměrovat ke špitálu. Pomalu šla až k ní, ale její pozornost neupoutala, a tak se na ní rozhodla promluvit, „prosím vás, mohla byste mi říct, kudy se dostanu k nemocnici svaté Anny?"

Pak se na ní otočila, její tvář byla velice podobná té Kittyiné. Oči v barvě jarní trávy, pihami posetá tvář a výrazné lícní kosti dodávající jejímu vzezření divokost. A přesto v ní bylo cosi jiného... posmutnělý úsměv a méně jiskrné oči... něco, co vyvolávalo v Kitty pocit, že na ní čekala, a přesto není šťastná, že ji vidí.

Na její slušné optání neodpověděla. Namísto toho si sama pro sebe začala cosi mumlat.

Když Kitty snila o téhle příhodě na mostu poprvé, nerozuměla ženě jediné slovo, postupně však rozuměla víc a víc a tu noc, noc, kdy se probudila ze sna úplně propocená s propadlýma očima a hořícím tělem, se jí zdálo, jako by na ni ta slova křičela.

„Ty nejsi já," opakovala ta žena stále dokola, „jsi jen podvodnice, která si ho nezaslouží. Nejsi já... Nejsi já!" chytila ji za ramena a začala s ní třást, „nejsi já... nejsi já..."

Ta slova zněla Kitty v hlavě ještě, když nad ránem roznášela společně s Judy Craneovou léky.

Cece na tyhle báchorky věřila mnohem více než na magii Motýlího vrchu. Vždy přisuzovala snům čarovnou moc předpovídat budoucnost a už jako malá jí vyprávěla, jak ve svých snech kráčí s velkou kyticí rudých růží uličkou z hořících svíček ke kudrnatému tmavovlasému muži. Tenkrát byla přesvědčená, že je tím mužem Nathan a že se jednou vezmou. Protože sny přeci neuměly lhát. Jí se nezdálo nikdy nic strašidelného a nic, co by si nedokázala vyložit. Kitty ale svému snu vůbec nerozuměla. Ptala se sama sebe, proč by ji někdo nazýval podvodnicí? Vždyť ona nikdy nic nepředstírala.

„Zase ten sen?" dotázala se jí Judy, když přistihla Kitty, jak hledí nezúčastněně z okna.

Kitty přikývla, „já tomu nerozumím. Jsem přeci teď tak šťastná. Nemělo by se mi zdát o něčem krásném?"

Unaveně si protřela oči, a když viděla, že se blíží vrchní sestra, dala se opět do práce. Vzala do ruky malý papírový kornoutek s pilulkami a sklenici vody a podala je raněnému vojákovi s vatou zalepeným okem.

„Tak, jak to tu probíhá?" dotázala se jich zdravotní sestra, slečna Wilcoxová.

„Všechno v pořádku," odpověděla Judy.

Postarší žena však na její odpověď nedbala. Namísto toho se zahleděla přímo na mlčící Kitty. „Nevypadáte dobře, Tylerová. Víte, že nemocná byste neměla chodit mezi pacienty."

„To nic není. Jen jsem dnes špatně spala," usmála se, aby podpořila svoje tvrzení, příliš ji ale neuklidnila, a tak se k ní vrchní sestra naklonila a sáhla dívce na propocené nyní už studené čelo.