Motýli z Abergavenny ✔

29. Dcera svého otce

Grace

„Tak a to by bylo pro dnešek vše. Zítra se tu sejdeme zase ve stejný čas," spustila ruce z kláves a zaklapla noty, zatímco třídu se sborovým „Na shledanou" opouštěli žáci. Sesbírala všechny papíry, oblékla si červený kabátek a vyšla z učebny na chodbu, kde na ni zavolala sekretářka Scullyová, „slečno Youngová, pan Tyler se dnes neukázal na výuce, nevíte náhodou, co by s ním mohlo být?"

„Ne to nevím," odvětila Grace, „ale dnes už nic nemám, tak se za ním můžu zastavit."

Popravdě i ji velice udivilo, že by Alwyn Tyler, puntičkář a vzor důslednosti, jen tak nepřišel a neomluvil se, a k vysokému cihlovému domu tak spěchala s nebývalým zápalem. Zatočila kolem kostela a sotva popadala dech, když vybíhala schůdky ke vchodovým dveřím.

„Pane Tylere!" začala klepat na dveře, „pane Tylere!" ale nikdo se neozýval. Obešla dům, aby nahlédla dovnitř kuchyňským oknem. Za stolem nikdo, veškeré nádobí uklizené na své místo, ani gramofon nevyhrával oblíbené skladby od Beethowena či Chopina, které si navykla poslouchat při svých návštěvách v domě Tylerových. Už chtěla odejít, když si všimla na zemi nohou navlečených v pletených papučích. Popadla jeden z na lavici pod střechou postavených květináčů a hodila s ním proti oknu. Následně s vynaložením veškerých sil přisunula lavici pod parapet a vyhoupla se nahoru. Při přelézání si roztrhla roh kabátu a poshazovala veškeré ovoce na míse zdobící linku pod oknem, nad ničím z toho se však nepozastavovala. Seskočila dolů a přispěchala k na zemi bezvládně ležícímu muži.

„Pane Tylere, to jsem já, Grace Youngová," vychrlila ze sebe.

Její hlas působil na starého muže jako rozkaz k pohybu a nemotorně se snažil vstát. Grace si všimla kulatých brýlí ležících kousek od něj. Popadla je a chtěla je muži podat, jenže byly nejspíš vlivem pádu rozbité. Pomohla mu otočit se na záda, pak jej chytila a dotáhla až na sedací soupravu. Díval se na ni jen škvírkami pod zapadlými víčky. Nebyla si jistá, zda ji vnímá.

„Pane Tylere," jemně mu poplácala tvář, aby jej probudila, „jak Vám je? Bolí Vás něco?"

Doširoka rozevřel oči. Nejprve s nimi bloudil po místnosti, pak se zadíval na tmavovlasou dívku a po tváři mu přeběhl lehounký křivý úsměv. „Jane..." ušlo starému muži z úst.

„To jsem já - Grace, Grace Youngová," zvýšila hlas, „rozbil jste si brýle. Máte tu někde náhradní?"

„Ve stole, prostřední zásuvka," zachroptěl.

Zašátrala v šuplících pod ubrusem. Narazila na staré dokumenty a pár fotografií. V dlaních jí utkvěl nepříliš vydařený svatební snímek – světlovlasý ženich, zřejmě nepříliš zvyklý se usmívat, působil škrobeně a jemně nahoru těkající koutky přihlouple. Nevěsta – tmavovlasá krásná dívka – se radostně pitvořila jako malá holčička. Otočila fotografii a z druhé strany přečetla Alwyn a Jane, 1919, dále obrázek malé holčičky, Graceiny nejlepší kamarádky, navlečené do svátečních šateček s kanýry. Už jako mála měla v očích otcovu přísnost a na rtech matčin neohrabaný úsměv. Vrátila černobílé snímky zpět, popadla kulaté brýle a podala je Alwynu Tylerovi.

„Dojdu Vám pro doktora a zaběhnu k Bakerovým na statek zatelefonovat do Londýna," oznámila mu, „jistě to moc dlouho nepotrvá," vytáhla z komody v chodbě deku a pečlivě ji kolem starého muže upěchovávala, když ji naléhavě chytil za ruku, „slečno Youngová?"

„Ano?"

„Mohla byste říct svému otci, aby se sem za mnou zastavil," poprosil ji naléhavě.