Motýli z Abergavenny ✔

46. Město v údolí 🦋

Ahoj lidi!

hned na úvod chci říct, že tahle kapitola netvoří žádný ucelený příběh, je to spíš takový návrat do minulosti před Kitty a Fredem, a pak skok do budoucnosti k jejich synovi. Kapitola je postavená na pár věcech, které v příběhu o minulosti zazněly, ale nikdy odvyprávěny nebyly a ukazuje městečko ve welšských kopcích zase z jiného úhlu pohledu.

PS: Pokud byste něčemu nerozumněli, doporučuji přečíst kapitolu č. 9

Vaše LoobyLucy

Gillbert

Červen 1895, Abergavenny

Sluneční paprsky putovaly po zelených kopcích nad městem a rozdávaly třpyt ranní rosou ozdobenému lučnímu kvítí, kterým se společně brodili tmavovlasý chlapec a blonďatá dívka nesoucí s sebou skicák. Oba sotva dvacetiletí se drželi za ruce a utíkali travou, přes pampelišky, kopretiny a růžové kvítky jetele. Zastavili se až na nejvyšším vrcholku tyčícím se vysoko nad střechami domů obklopujícími líně plynoucí řeku. Udýchaně padli do trávy a ležící vedle sebe hleděli jeden druhému do očí, dokud jejich pohledy neukradl kolem potulující se modrásek.

Chlapec utrhl kvítek čemeřice, položil si jej na dlaň a jako nejcennější dar nabídl motýlovi, který se na návnadu okamžitě chytil a zůstal sedět v chlapcově ruce.

Dívka vytáhla z kapsy uhel a obrátila pár stránek ve skicáku, než našla prázdný papír a se soustředěně nakrčeným nosem a upřenýma zkoumajícíma očima načmárala obrys křídel.

Gillbert mlčel. Obvykle toho namluvil hodně. Otec, vlastník jabloňového a hrušňového sadu v údolí, často říkával, že kdyby byl takový dříč jako je řečník, tak široko daleko nenajde většího pracanta. S Harriet, jak se dívka jmenovala, mu však mlčet nevadilo.

Už od dětství byla hluchá a němá. Uměla sice trochu odezírat ze rtů, nicméně ne natolik, aby jí Gillbert nemusel polovinu slov opakovat dvakrát, a tak si tmavovlasý chlapec raději navykl její řeči - pohledům a gestům, která mu mnohdy připadala opravdovější a upřímnější než slova.

Společně prozkoumávali krajinu kolem Abergavenny - vřesem porostlé vrchy a temné lesy je obklopující, rozbořené kamenné zdi zříceniny starého Abergavennského hradu i splavy městem protékajících řek Gavenny a Usku, kam se v noci chodili tajně společně osvěžit. Nejraději se však zdržovali na nejvyšším kopci nad městem. Maličké domečky připomínaly z dálky obydlí skřítků a srny a jeleni z přilehlého lesa odvěké přátelé. Tam se vzdálili všemu a všem a přiblížili sobě navzájem.

Pro ty kopce, hřebeny oddělující široké pláně Walesu od hlubokých a temných lesů, se vžilo pojmenování Černé hory. Gillbert v nich však nic temného nespatřoval. Miloval tajemnost a neměnnost starého kraje, tajemství šeptaná větrem a pověsti o kouzelných bytostech ukrytých v lesích - melancholickou ponurost nesoucí se vzduchem a krátké okamžiky, kdy se těžké šedé mraky rozplynuly a ustoupily slunci, které lákalo na růžové kvítky na úbočí hřebenů motýly, kvůli kterým on sám přezdíval nejvyššímu kopci čnícímu nad městem Motýlí vrch.

Slunce se pomalu vyhouplo až na samý střed oblohy, přímo nad ty dva a oznámilo jim, že je čas se vrátit domů. Dívka zavřela skicák a napřáhla dlaň k chlapci, aby jí pomohl vstát. Pak se každý rozešel svou cestou. Harriet ke svým rodičům a sestrám na statek, Gillbert do sadu pod kopcem. Otevřel branku a pomalu a zasněně se táhl písčitou cestičkou kolem mladých jabloní a starých hrušní až ke dveřím do domu, kde jej do nosu praštila vůně pečeného masa a koláčů.