Motýli z Abergavenny ✔

18. Než začala válka

Kitty

Bylo to jako zázrak. Jako by magie opravdu existovala a ve chvíli, kdy se Kitty ocitla uprostřed chladného Londýna úplně sama, jí přihrála do cesty jejího přítele z dětství. Jeho tvář byla méně zakulacená než dřív a jeho hnědé vlasy zubatě ostříhané, ale byl to on - chlapec, kterého ještě před pár měsíci oknem pozorovala, jak hrdě salutuje před zrcadlem, stál v tmavě modré vojenské uniformě pár kroků od ní.

„Frede, tohle je..." chystal se ji Miles představit, ale Fred dořekl větu za něj: „Kitty Tylerová."

A pak ji objal. „Ani nevíš, jak jsi mi chyběla," řekl a ten hlas jí připomněl dětství. Připomněl jí malého zrzavého chlapce stojícího na vrcholu Motýlího vrchu, křičícího dolů na meškajícího Nathana. „Neuvidíš motýly," volal. A on, na rozdíl od Nathana, ty motýly vždy viděl. I když nevěřil na magii Motýlího vrchu ani na podobné povídačky, na kopci pokrytém vřesem stál vždy první. Jako by věděl, jak jsou ty povídačky pro Kitty důležité, a dnes, jako by věděl, jak moc jí chybí, se objevil v tančírně u Warwickova náměstí. Mohl být na jakémkoli jiném místě na celém světě, kdekoli, kam jej ta třepotavá modrá křídla zanesla, ale on přišel sem, mezi papírová srdíčka povalující se po parketu a třásně rozvěšené okolo ušmudlaného baru... přišel za ní.

„Ale vím, Frede. Protože přesně tak moc jsi ty chyběl mě."

Koutkem oka zahlédla Milese, jak nese na stolek svým přátelům lahev burbonu a následně bere Alici Doylovou na parket. V tu chvíli si vzpomněla, jak se nad ránem pomalu dotáhla až do špitálu a vzala si na celý den volno odhodlaná zalézt si pod peřinu a už nikdy nevylézt. Pak se však svěřila ostatním dívkám a Nancy Jenkinsová jí se svým obvyklým nezdolným výrazem poručila, aby se přestala litovat. A tak – pro případ, že by se na půli cesty rozmyslela – jí dnes doprovodily nejen Alice a Nancy, ale i Emma, Daisy a Judy, a teď jim za to byla neskonale vděčná.

„Tak jak ses celou dobu měl, povídej!" vyhrkla a táhla jej s sebou k prázdnému stolu dál od kapely.

„Splnil se mi sen. Mám vlastní letadlo, ne tak maličkaté, jako z dílny pana Younga, ale opravdické letadlo," oznámil jí hrdě s jiskřičkami v očích. Byl jiný, vyšší, vzpřímenější, a přesto pořád stejný zasněný Fred, „a létání je úžasné. Přesně takové, jaké jsem si ho představoval – modré nebe a maličké ostrůvky měst v zeleném moři lesů. Je to neskutečné."

„To ráda slyším. Bála jsem se, že je to dost nebezpečné, víš. Tady v Londýně se o tom dost mluví a do nemocnice nám stále převážejí z polních ošetřoven nějaké vojáky."

„Do nemocnice?" podivil se Fred.

„Pracuji jako zdravotní sestra."

„Jak dlouho?" začal si ji prohlížet, jako by mu až teď došlo, že je to právě jeho kamarádka z Abergavenny, s níž se setkal před vánočními svátky v Londýně.

„Tři měsíce. Můj otec byl nemocný a já s ním odjela sem do Londýna do nemocnice Svaté Anny."

„To mě moc mrzí. A je-"

„Je v pořádku," uklidnila Freda, „odjel zpět do Abergavenny."

„A ty jsi zůstala," usmál se, „ani mě to nepřekvapuje. Vždycky jsi chtěla odejít z Abergavenny."

„Rozpřáhnout křídla."

„Rozpřáhnout křídla," opakoval a ten úsměv se zase rozrostl.

Když přestala hrát hudba, dotázal se Kitty, zda by se s ním nešla na chvíli projít, a když přikývla, pomohl jí do kabátu a podržel dveře, zatímco vyšli do pomalu ustávajícího sněžení.