Motýli z Abergavenny ✔

36. Dopis od Jessicy

Rose

Červenec toho roku byl obzvlášť teplý. Dříve holé stěny Southillu nyní zastínily hortenzie a keře rododendronů a těžkým vzduchem naplněným vůní posekané trávy z golfových hřišť se nesl bzukot včel a čmeláků.

Rose se v osmém měsíci očekávání při chůzi kolébala a z čela si neustále otírala pot, nicméně přesto raději trávila čas na dřevěné lavičce mezi kopulemi květů než v šeru pokoje mezi peřinami. Stará dáma ji sice stále viděla venku v době, kdy se sjížděly návštěvy, nerada, nicméně poté, co jí promluvil do duše i doktor, přesvědčený o tom, že pravidelné procházky na čerstvém vzduchu jsou to nejlepší pro budoucího dědice, i Jessica, která Rose kupodivu chovala v čím dál tím větší oblibě, nechala se Gillian Colbyová obměkčit, a aby došla ke kompromisu a spokojenosti obou stran, omezila své oblíbené večírky a dýchánky s přáteli a zrušila golfové turnaje, čímž schovala Rose před světem a sebe před hanbou.

Rose by se naproti tomu velice ráda schovala právě před ní a více než vymýšlením jmen pro děťátko a podílení se na svatebních přípravách se zaobírala vzpomínáním na minulost a na starou Rose, která by pohrdavé chování staré dámy hrdě oplácela a pro ostré slůvko nešla daleko. Ta Rose jí chyběla a setkání s otcem jako by jí k ní opět otevřelo cestu.

Pořád se rozhodovala, zda po té cestě vykročit, či dál držet jazyk za zuby. Staré dámě by ráda ukázala, zač je toho loket a pomstila se za všechny ústrky, ale podvést Milese Colbyho se chvílemi zdálo nemyslitelné. Vždyť jak by mohla zradit někoho, kdo jí dal střechu nad hlavou, rozhodl se spojit svůj život s tím jejím a zajistit jejímu dítěti budoucnost, i když ji sotva znal?

Párkrát už jsi to přece udělala, promlouvala k sobě i pár dnů před koncem června, když po klikaté cestě linoucí se z města přijížděl k domu stříbrný jaguár patřící právě jemu, zradila ty, kteří tě měli rádi, protože jsi zatoužila mít víc. Nebude pro něj překvapení, když zase zmizíš. Zabolí ho to? Zradíš jeho důvěru? Jistojistě ano. Ale on se z toho vzpamatuje a ty peníze, které s sebou vezmeš, jsou pro něj přeci jenom drobné.

A pak ho spatřila a veškeré plány na útěk se jí vykouřily z hlavy. Díval se na ní těma modrýma hlubokýma očima pod hustým světlým obočím a ona jim i po tolika měsících odloučení opět propadla jako malá holka, neschopná odtrhnout pohled a třesoucí se pod neexistujícím závanem větru.

O mnoho menší radost jí udělalo shledání s Willfredem Steelem, doprovázejícím jeho nastávajícího na Southill. Ten zjevně neměl k Rose dostatek úcty na to, aby jí stejně jako zbylým dvěma dámám políbil ruku a zatímco jí potřásal pravicí, zašeptal jí do ucha tichou výhružku: „Nemysli si, že jsem ti odpustil. Jsem tu jen proto, abych mu tu šaškárnu rozmluvil."

A ona zapojila veškerou svou sílu na to, aby nepůsobila vystrašeně a odpověděla, „taky tě ráda vidím, Frede."

Oběd proběhl v tichosti. Gillian Colbyová si před synem nedovolila říct na její adresu ani slovo, zrzavý mladík zůstal u vrhání ochranářských pohledů, Jessica Greyová naopak uhýbala pohledy kam jen to šlo ve snaze vyhnout se těm omluvným Milesovým a krátce po jídle zamířila domů a Rose, i kdyby věděla, o čem si s nimi má povídat, se ještě stále svíralo hrdlo z přemítání o vlastní budoucnosti.

Po jídle se uchýlila do Milesovy pracovny přesvědčená, že mladý lord má až příliš mnoho zážitků, o něž se bude chtít podělit se svou máti a hosta, o kterého se bude muset postarat. Sedla si na židli k oknu, tak, jako to dělávala za Milesovy nepřítomnosti a pozorovala, jak polední slunce pomalu klesá ze středu nebe k lesům rozestupujícím se a odhalujícím hradby města. Přemítala, kde se tam mezi stovkami a tisíci okýnek a střech nachází její rodiče a sestra, kterou nikdy neměla šanci poznat. Putovala zrakem přes vysoké věžičky kostelů, za nimiž zůstával skrytý přístav s rudou hodinovou věží a k za stromy skrytému Lisvane na opačné straně. Tam někde jsou a čekají, až se sebere a opustí s nimi tohle město i Milese Colbyho.