Motýli z Abergavenny ✔

26. Šance se rozhodnout

Kitty

Zledovatělý povrch kluziště Streathamské zimní arény seškrabovaly prudké pohyby bruslí pár desítek Londýňanů. Spoustu z nich přivedla do zastřešeného areálu se stropem posetým prstenci světélek nostalgie.

Vzpomínky na slavnostní otevření konané před deseti lety zůstávaly stále živé i v paměti Judy Craneové, jež v dětství chodívala v zimě se svým otcem na ledovou plochu každou sobotu. „Bruslení mi příliš nešlo. Ale vždycky mi kupoval hrnek horkého kakaa, a pak jsme tu seděli, pozorovali lidi tam dole," ukázala směrem z hlediště na led, zatímco si zbylé dvě dívky natahovaly na tribunových sedačkách přes punčochy tlusté ponožky a šněrovaly brusle.

Taktéž pro Emmu Kingovou, další rozenou Londýňanku mělo vzpomínání na arénu ve Streathamu sladkou příchuť. Pod stejnými zářivkami se k ní před pár lety naklonil o hlavu menší chlapec Carl Hobbs a tehdy třináctiletá dívka se dočkala své první pusy.

Kluziště na jihovýchodní straně města však už žádné další mementa zažít nemělo. Před týdnem v novinách vyšel článek o uzavření pro veřejnost. Hala, stejně jako mnoho dalších kulturních památek ve městě nabývala od jara roku 1940 podle autora novinové zprávy bohulibějšího účelu spojeného s pokračující válkou. A tak se z ní za pár měsíců ve jménu hesla: „Za krále a vlast!" měl stát pravděpodobně sklad či provizorní rehabilitační centrum.

Kitty nikdy dříve na bruslích nestála. Přes Abergavenny se valila jen líná, kameny protkaná řeka, ale touze po rozloučení s krásnými vzpomínkami na dětství rozuměla. I ona se potřebovala rozloučit se vzpomínkami na ztracené štěstí.

Nejprve se chytila mantinelu a pomalu u kraje sledovala úhledné smrčky, které do ledu vyrývaly ostatní dívky.

Po dlouhé době opět našla něco, v čem nevynikala, novou výzvu a zároveň rozptýlení. Špitál stále ještě zel prázdnotou a vrchní sestra seškrtala směny na polovinu. Kitty nejprve při honbě za rozptýlením sáhla po náročné četbě a v nemocniční knihovně si vypůjčila druhou edici tlustého svazku od Nevilla Woolfa nazvaného Zásady chirurgie pro zdravotní sestry. Dlouhé kapitoly plné odborného textu se jí dařilo přelouskat jen stěží, ale soustředěnost, kterou pro tento úkol musela vynaložit, jí po několik dnů zaměstnávala natolik, aby vytěsnila švitoření i lítostivé pohledy ostatních dívek. Na švitoření v její hlavě způsobené strachem o Freda však četba nezabírala.

„Jsem zvyklá dělat věci správně," svěřila se jednou večer sedící na Judyině palandě, „ale tohle přeci není správné. Fred si nezaslouží, abych se kvůli němu trápila."

„Prostě ho miluješ," zkonstatovala zrzavá dívka a nacpala si do pusy kus křivě ulomené čokolády, „to není žádná ostuda."

Kitty si urvala ještě větší kus a s plnou pusou, když ucítila, jak se jí sladkost rozpouští na jazyku o dost klidněji zamumlala, „ale je."

A tak tu stála, uprostřed chladné ledové plochy, a vrávoravě se pokoušela neztratit rovnováhu. Pomalu se odsunovala od kraje... držela se dlaněmi a poté po milimetrech popouštěla články prstů, vzorovými dětskými krůčky... spořádaně, jako když se učila hrát na klavír... jako se učila každou další činnost, krok za krokem, žádný prudký pád... jako když se zamilovala do rezavého chlapce v Abergavenny... jen postupné nabývání jistoty.

Pustila se a bruska připevněná k její noze vykreslila první třpytivou čáru... a pak další a další. Přirovnala by to k chůzi na podpatcích. I tehdy si nejdřív nevěřila, chtěla zahodit lodičky do koše na sesterně a opět vykročit ve svých svátečních lakýrkách. Namísto toho dál trénovala, i když se párkrát ocitla na zemi - vzorně jako kdyby na ní dohlížely přísné oči jejího otce, nehledě na zaškobrtnutí a pády. Ještě ten samý den se odvážila sama přejet z jedné strany kluziště na druhou a tím jakoby dala sbohem unáhleným rozhodnutím.