Motýli z Abergavenny ✔

1/2/3 15. září 1940

(výstřižky z prvních tří kapitol příběhu - Nejedná se o novou kapitolu, pouze o flashforwardy napsané a publikované před 2,5 lety v prvních třech kapitolách, zasazené na své místo - tam, kdy se opravdu staly) 

Velká Británie, Anglie, Londýn

Fred

Ručička paliva ve spitfiru s označením K9912 prudce kmitala k nule. Pilotu v modré přepásané uniformě stékal pot po tvářích. V jeho očích se odrážel strach a on se i přesto pokoušel uklidnit. „No tak Frede, není to tak špatné, jak se zdá. Máš padák, můžeš se skrýt za mraky a vyskočit," pustil se páky a pokusil se vytáhnout z kapsy bílý kapesník, aby si otřel čelo. S kusem látky omylem vypadlo i zašlé dřevěné letadélko a složená fotografie dívky s krátkými blonďatými vlasy pod nemocničním čepcem a zůstala ležet vedle vojenských bot. „Třeba se jen porouchal měřič," přesvědčoval sám sebe, ale do nosu se mu vedral pach spáleného benzínu a Willfred si uvědomil, že musí skočit, než jeho milovaný stroj bouchne.

Vždy se chtěl vznášet jako motýl někde daleko od domova, ale teď, teď si jen přál stát opět na pevné zemi. Přál si běžet Londýnskými ulicemi a křičet jméno dívky z černobílé fotografie. Koupit v malém květinářství na rohu Finchleyovy ulice kytici růžových růží a omluvit se za všechno, co kdy řekl...

„Tady Ká devět devět tři... Ká devět devět dvanáct, ozvi se!" vedralo se mu do uší. „Ká devět devět dvanáct! Ká devět devět dvanáct!" poté hlas ztratil trpělivost: „Frede! Hoří ti motor, musíš se odtamtud hned dostat! Brzy to celé bouchne!"

Rozklepaný pilot se prudce nadechl a přiložil si vysílačku k ústům, „Ká devět devět dvanáct na příjmu, ohlašuji nutnou evakuaci" a pak se s předstíranou bezstarostností pokusil o žert: „Dnes večer je pití na mě, Milesi," rukou nahmatal fotografii a pohled na široký úsměv a velké jiskřivé oči jej donutil se pousmát. Promeškal již mnoho šancí, ale boj o tu jedinou poslední si nenechá vzít.

Urychleně vrátil fotografii zpět do kapsy. Uchopil šňůru vedoucí k padáku na jeho zádech a nastejno s otevřením skla nad svou hlavou za ni zatáhl. V tu chvíli jej vztlak vymrštil mezi mraky.

Téměř ve stejnou chvíli se mlžná obloha kolem něj proměnila a ve Fredových zorničkách se odrážel oheň a zčernalý kouř. Letoun pár metrů pod ním se v plamenech řítil k zemi. Zrzavý pilot ucítil prudkou ránu na svém zátylku a upadl do bezvědomí.

Kitty

Neklidná zdravotní sestra stála u železné postele sklánějíc se nad těžce popáleným mužem. Ten den se celý Londýn ztrácel v mlze, kouři a ohni, každou chvíli se jí do uší vedrala další hrozivá rána a ona se začala nekontrolovatelně třást, jen aby se následně zhluboka nadechla a pokračovala v práci. Dezinfikovala rány a přišívala utržené prsty, materiál docházel a krve na jejím úboru naopak stále přibývalo.

Pak kdosi položil dlaň na její paži a její tvář se na malou chvíli rozzářila. Netušila proč, ale jakoby si matně vzpomněla na dětství. Na bezhvězdné nebe, na studivý sníh v pantoflíčkách, na padající vločky, na muže, kterého se nyní snažila zoufale vytěsnit ze své hlavy.

„Fre-" prudce se otočila, jen aby pohlédla do očí zrzavé ženě ve stejné uniformě s bílým čepcem. „Judy"

„No ty ale vypadáš Kitty. Měla by sis jít odpočinout, kruhy pod očima nevěstě nesluší."

„Ještě se přeci nevdávám," vytáhla zpod modré tuniky řetízek se zavěšeným zásnubním prstýnkem a prsty promnula věnování na vnitřní straně. Věděla, že by na něj neměla sahat, věděla, jak snadno jej může při práci ztratit a věděla jak lehké je infikovat ránu. Ale ten prsten... Maličký kroužek s blyštivým kamínkem a rytinou na vnitřní straně bylo to jediné, co ji drželo při smyslech. To jediné jí pomáhalo zapomenout na Willfreda Steela, muže, který jí tolik ublížil, muže, který právě teď bojoval o svůj život v mlze, kouři a ohni nad Londýnem, muže, jehož jméno nestálo na zásnubním prstýnku.