Motýli z Abergavenny ✔

21. Noc po vánočním večírku

O týden dříve

Grace

S prosincem přicházely do Abergavenny jako každoročně závěje sněhu a Grace, když ještě chodívala do školy, se vždy vracela domů s promočenými punčochami a zámotky sněhu v botách. Nejinak tomu bylo i dnes, kdy už neseděla v dřevěné lavici, ale stála za učitelskou katedrou.

Jedna věc se však od Graceiných školních let změnila, vždy když se za odpoledního zimního šera vracela domů a vyklepávala si ze zimnic sníh, stával její otec ve dveřích a nesouhlasně kroutil hlavou. Nebylo potřeba slov, aby věděla, že mu její chování nepřichází právě vhod. Obzvlášť teď, v době, kdy bylo v dílně více práce než kdy dřív a ona se namísto malého přivýdělku v obecní škole mohla vdát a přivést otci do dílny nového pomocníka či alespoň sama přispět.

Grace však nebrala otcovy námitky v úvahu. Už jen proto, že se v učení konečně našla. Ve své třídě měla pár nadějných žáků, kteří hráli slibně na klavír, i pár zpěvných hlasů. Děti se na její hodiny opravdu těšily a i ona se těšila na ně. Už se nestarala jen o Nathana nebo o Kitty. Konečně měla něco, co bylo skutečně její, co si sama vybudovala, v čem byla skutečně dobrá a nechtěla se toho vzdát. A pak, asi po měsíci, kdy do školy docházela každé pondělí a středu na hudebku a pan Tyler si párkrát poslechl, jak vyučuje noty a písně, od něj dostala pár studijních prospektů.

„Pan Tyler říkal, že mám talent a neměla bych jím plýtvat v Abergavenny," oznámila u večeře otci a položila před něj letáky několika universit.

Edward Young vzal papíry do rukou, přešel ke krbu a zatopil s nimi, „pan Tyler neví, co je dobré pro mou dceru."

„Ale tati," bránila se Grace, „jakýpak život mě tady asi čeká?"

„Já myslel, že máš ráda Abergavenny."

„Ale mám, to víš, že mám," usmála se na otce. Byla to jejich první rozepře. Poprvé nestáli na stejné straně a on ji nepodporoval, „ale to neznamená, že nechci zažít i něco víc. Neboj se, nehledám dobrodružství. Já jen cítím, že chci něco víc, než se jen vdát a usadit. Chci najít samu sebe."

„Ale vždyť ty víš, kdo jsi. Jsi moje dcera, Grace Youngová."

„Ano jsem tvoje dcera a už proto věřím, že pochopíš, když se pro jednou zařídím podle sebe."

„A kam chceš jít? Do Birminghamu? Do Whitecastlu?"

„Do Londýna," odpověděla a přes tvář jí přeběhl lehký odhodlaný úsměv.

Fred

Všichni Fredovi kamarádi začali pomalu mizet z Londýna ke svým rodinám. Bertie Mayers se v Londýně zapletl s jakousi vdanou paní, a tak, když na něj přišel její manžel, se radši vytratil z města. Matthew Hayes s Davidem Nortonem si sbalili kufry a odjeli za rodinou krátce po něm. Týden před Vánoci zůstali v Londýně jen Fred s Milesem. Oba dva se navzájem přesvědčovali, že opustí město dřív, než ten druhý. A pak se Fred přistihl, jak píše své matce omluvný dopis. Chtěl se o svátcích podívat do Abergavenny, mnohem více se však toužil zdržet s Kitty v Londýně.

Kitty tu radostnou zprávu oznámil na vánočním večírku ve špitále. Tančili právě na ploužák od Sinatry. Všude kolem nich zářily ozdoby navěšené na smrkových větvičkách ve vázách uprostřed stolů a vzduch se vířil vůní sušených pomerančů a čerstvě upečeného yorkshirského pudinku. Oba byli v tu chvíli již lehce opilí svařeným vínem, smáli se hloupostem a jejich tanec se proměnil na nerytmické pohupování se spoustou neohrabaných otoček.