Motýli z Abergavenny ✔

39. Mlha nad Londýnem

Grace

„Takže Vy jste ta milá Welšanka, která ukradla mému synovi srdce," Spencerův otec, vysoký mohutný muž s vrásčitým čelem a holou hlavou, jí tak jemně, jak takový obr dovedl, políbil ruku.

„Ano, to budu asi já. Spencer mi toho o Vás spoustu vyprávěl," nervózně se na něj usmála a pomrkla na jeho syna, aby jí naznačil, jak si zatím vede. Ten jí elegantně sňal letní pláštík a jako ujištění mrkl nazpět.

Zasedli ke stolu v drahé restauraci na pomezí mezi Oxford Street a začátkem West Endu. Ze zdí vyzdobených drahými zátišími ve zlatých rámech se po okrajích spouštěly rudé závěsy a jídlo se servírovalo do porcelánových talířů se zlatými okraji. I příbory byly dozajista vyrobeny ze zlata, co ale Grace překvapilo mnohem více byl jejich počet. Po jedné straně několik vidliček, po druhé několik nožů.

Po vzoru Spencera si na klín položila ubrousek a opět na něj téměř neviditelně mrkla.

„Tohle je Vaše první návštěva Londýna?" konverzoval s ní starý Porter, přičemž mladý jí tajně napovídal, který příbor použít na salát.

„Ano, první. Přijela jsem před pár dny a Váš syn byl tak ochotný, že mi tohle město ukázal."

Od svého příjezdu do Londýna se od něj sotva hnula na krok, a ač věděla, že si po nástupu na univerzitu musí najít také přátelé ze svého oboru, prozatím si prostě užívala jeho přítomnost, jeho sebevědomé úsměvy a starost, s jakou o ni neustále pečoval. Brával ji do galerií, čítáren, kaváren a vodil po jednom z londýnských skvostů za druhým. Historie nepatřila mezi Spencerovy silné stránky, naopak ve vymýšlení vtipných nesmyslů se řadil mezi přeborníky, a tak mezi nimi nikdy nenastalo trapné ticho. Už se nestarala o ostatní. Začala se soustředit na sebe a konečně začala volně dýchat.

„A máte pocit, že je o co stát?" zeptal se jí poněkud příkře a ona netušila, zda se dotazuje na město či na Spencera.

„Město je opravdu kouzelné, i když na mou výšku docela velké," prohlásila popravdě a dovolila si zažertovat.

„Jistě, všiml jsem si, že nejste právě..." taktně si odkašlal a přeformuloval větu, „Jsou všichni Welšané tak malí? Za svůj život jsem jich příliš nepotkal a jak vidíte na mém synovi i na mě, my Porterové jsme poměrně vysocí."

„Ne, to ne. Chci říct... mí rodiče nejsou příliš vysocí, ale lidé ve Wallesu jinak nejsou o moc nižší než kdekoli jinde."

„Tak to máme právě naopak. Přál bych Vám vidět Jacka a Stephana."

„Spencerovy bratry," vzpomněla si, jak se o nich Spencer letmo zmínil. Oba byli starší než on a pracovali ve firmě jeho otce, „jistě na ně musíte být hrdý, když Vám pomáhají v podniku."

„To vskutku jsem," zasmál se a obrátil do sebe půl sklenky vína.

„A jestli se smím zeptat, čeho se týká Vaše podnikání?"

Tmavovlasý mladík, doteď si tiše všímající jen vlastního talíře, se vmísil do rozhovoru, jakoby se snažil její otázku zamluvit, „Gracein otec vlastní v Abergavenny malé řezbářství," a opět na ni šibalsky mrkl, tohle mrknutí se ovšem zdálo být mnohem naléhavější.

Grace stuhla. Netušila, zda se jeho naléhání týká stolování, či je živobytí celé Porterovy rodiny tak ožehavá záležitost. V tom uslyšeli hukot, na ulici křičící lidi a z pouličních hlásičů se ozval mužský hlas vyzývající k úkrytu do přiděleného krytu.

Obsluha i hosté okamžitě propadli panice a utíkali ven.

„Musíme se dostat do vchodu do podzemky mezi Oxford a Regent Street," oznámil jí tmavovlasý mladík, popadl jí za ruku a dral se k východu. Jeho otec se nehledě na svou tělesnou váhu vymrštil ještě dřív než ti dva a ani na jednoho z nich přitom nehleděl.