Motýli z Abergavenny ✔

11. Kousek domova

Fred

Den se střídal s dalším a každý připadal Fredovi stejný jako ten předchozí. Učil se vyznat v mapách, zacházet s čtyři sta kalibrovým revolverem i poskytovat první pomoc. Předměty patřící do letecké výbavy znal již nazpaměť a každý večer před spaním si je cvičně odříkával pro případ, že další den poletí. Viděl se, jak si nasazuje leteckou čepici, brýle přes oči a natahuje si rukavice, pak se vyhoupne do jednoplošníku, nastartuje, oběma rukama uchopí knipl, a pak už se mu začne ztrácet obzor před očima a on uvidí jen modré nebe. Byl to však jen sen a skutečnost se mu vytrvale připomínala.

Začalo to přesunem sto třinácté skvadry do Belgie. V ten den, kdy si všichni bojeschopní muži ze sto třináctky balili zavazadla a odlétali na spřátelená stanoviště, aby pomohli Belgičanům před Němci se Fred nemohl přemoci a přestat závidět. Následně se přesunula i část Wilfredovy skupiny. David Norton, který nad ním každý předchozí večer vyhrával nad kapkou šnapsu karty, byl jedním z nich. Avšak Fred mu natolik záviděl, že se s ním ani nepřišel rozloučit.

Třetím pokořením pro muže, který vždy snil o létání, byl den, kdy viděl poprvé vzlétnout Milese Colbyho, svého přítele z Cardiffu. Ten den se nad Bristolem neobjevil jediný mrak. Tak nějak si i on sám představoval svůj první let. Ale štěstěna nestála na jeho straně a namísto něj se vznesl blonďatý lord. A když se pak bez úhony vrátil, kapitán Leroy mu blahopřejně podal ruku a poplácal jej po rameni.

„Vítej u perutí," řekl mu s hrdostí v hlase.

Fred v tu chvíli nechtěl nic jiného, než stát na Milesově místě. Připadal si jako vyděděnec. Bylo jedno, co udělá a jak moc se snaží uspět. Jako by si všichni kolem něj mysleli, že je k ničemu, že je jen doprovod pro Colbyho. Někdo, kdo se spokojí s tichým postáváním v davu, zatímco se dostává pozornosti ostatním.

Následující večer nechal pro nové právoplatné členy perutí kapitán přivést sud piva. Všichni slavili, bavili se a pili. Matt začal hrát na tahací harmoniku a vojáci zpívali:

„Vezmi mě rychle zpět do Blightymu,

posaď mě na vlak k městu Londýnskému,

vezmi mě tam a nech mě být,

a já tam budu žít,

v Liverpoolu, v Leeds i v Mancherseru,

je mi to jedno, hlavně, ať mám od války klid.

Chci vidět zas tu svou drahou,

znovu jí k sobě přivinout.

Tidli tidli dou, tidli tidli dou.

A pak jí sukni odhrnout.

Tidli tidli dou, tidli tidli dou."

Byl to poslední teplý večer toho podzimu. Vítr čechral ustupující trávu a do zvuků harmoniky se po chvílích ozývali poslední ptáci z okolního lesa. Fred seděl sám na lavičce u kraje stanu. S nikým se nebavil, jen pil a pil. Jako by alkohol něco změnil... jako by jej zítra čekalo něco víc než jen rozbolavělá hlava.

Lidé kolem něj postupně mizeli a přáli mu dobrou noc. Párkrát zaslechl, že by neměl tolik pít, ale už nebyl ve stavu, kdy by si bral rady ostatních k srdci.

A pak, když už všichni spali, ani nevěděl, jaká myšlenka jej zrovna poháněla, vstal a začal se kymácet směrem ke spitfirům. Chodil z jedné strany na druhou, ale nakonec se mu podařilo dostat ke K9912. Dotkl se namalovaného kruhu s rudým středem a při pohledu na něj mu začal obrazec splývat do spirály. Protřel si oči a těžkopádně se vyhoupl nahoru a otevřel si kokpit. Následně už věděl, o co mu jde. „Ukážu těm idiotům, že se ve mně pletou," zamumlal a sesunul se dovnitř, aniž by za sebou zaklopil sklo.