Motýli z Abergavenny ✔

3. Vaše jméno vojáku!

Prosinec 1937

Velká Británie, Wales, Abergavenny

Kitty

V kamnech malého útulného stavení plápolal oheň a vzduchem se nesla vůně bylinkového čaje. Promrzlá a zimním větrem rozcuchaná blonďatá dívka stěží udržela unavená víčka, ale přesto se při usrkávání z velkého keramického hrníčku snažila přemoci. „Nebude se tvá matka hněvat?"otázala. 

„Ne," ujistil ji Fred, „Vždyť pozvat tě sem byl můj nápad a má matka se na mne nedokáže hněvat."

Kitty si ihned povšimla, jak se chlapcova tvář při těch slovech rozzářila. „Ani nevíš, jak moc ti závidím."

„Závidíš?" zopakoval po Kitty překvapeně.

„Ano závidím. Zní to podivně, já vím. A také vím, že můj otec chce pro mě jen to nejlepší. Já jen... jen bych si přála, aby nebyl tak výbušný, aby mne viděl takovou jaká jsem - ne jen nedokonalý odraz dcery, kterou si vysnil." Nevěděla, proč se svěřuje právě jemu. Možná byl na vině šálek horkého čaje, možná únava po dlouhém dni. „Pravdou je, že hru na klavír nenávidím. Každé cvičení a každá skladba mi jen připomíná, kolikrát jsem udělala znovu a znovu stejný přehmat, kolikrát začal láteřit."

Fred rozpačitě sklopil zrak, jako by hledal správná slova. Nevěděla, zda ji v tu chvíli litoval, či se jen změnil jeho pohled na ni, ale když se její zrak opět střetl s jeho oříškovýma očima, nalezla v nich víc, než jen prázdnou lítost. Zračilo se v nich pochopení. „A co chceš dělat ty, jaké jsou tvé sny?"

„Já..." nadechla se, ale nenacházela slova. „Mé sny jsou nejspíš až moc ztřeštěné na to, abych je řekla nahlas."

„Ale no tak, Kitty, vsadím se, že nejsou o nic víc ztřeštěné než ty mé."

Blonďatá dívka se začervenala a nakonec začala kývat, „tak dobře – chtěla bych opustit Abergavenny a žít někde daleko ve velkém městě," zasnila se. „Někde, kde mě nikdo nezná, kde nikdo neví, čí jsem dcera a kde mohu rozhodovat o svém vlastním osudu."

„Myslel jsem, že miluješ Abergavenny, se všemi těmi motýly a příšerně sladkou čokoládou," na Fredově tváři se objevil znechucený úšklebek, který vykouzlil dívce pobavené ďolíčky ve tvářích. Mezi všemi obyvateli Welšského městečka nikdy nepotkala nikoho, kdo by rád neusrkával z maličkého šálku horkou čokoládu – až na Freda.

„Můj dědeček říkává, že lidé z Abergavenny jsou jako motýli. Před zimou odlétají daleko na jih -"

„jen aby se pak na jaře vrátili zpět domů. Já vím Kitty, ale to není odpověď na mou otázku," přerušil ji chlapec.

„Ale ano Frede, je. Dříve jsem motýli milovala, ale čím jsem starší, tím víc si přeji, aby se dědeček mýlil a aby jednou, jen jedinkrát motýli nepřiletěli a my jen hleděli do prázdné Abergavennské mlhy. Jako by i oni našli své štěstí někde za Motýlím vrchem." Pak si povšimla, jak se na ni upřeně dívá, „zní to bláznivě, já vím."

„Ne, vůbec ne," odporoval jí Fred. „Možná nevěřím na magii Motýlího vrchu, ale stejně jako ty se odsud chci dostat a stejně jako ty mám, ač se s tím snažím bojovat, pocit jakoby mě k tomuhle místu cosi vázalo."

Ten večer oba dva vystoupali schody do Fredova pokoje, a zatímco dívka spokojeně oddychovala ve Fredově posteli, chlapec si ustlal na lenošce u okna.

Až nad ránem, kdy Fred ještě spal, se dívčiny prokřehlé nohy opět spustily z postele a zamířily k prádelníku hledajíc teplé zimní ponožky. Jediným tichým zaskřípěním vysunula zásuvku a zahleděla se na neurovnanou barevnou změť. „Willfrede Steele, ty jsi ale nepořádný," zašeptala spíše pro sebe s ohlédnutím na ve spánku otevřená ústa svého kamaráda. Chtěla zmizet, než se po ní začne shánět otec, ale její vysoký smysl pro pořádek jí to nedovolil, a tak spárovala každou ponožku a srovnala je podle barev. Když se poté potichu plížila ke dveřím, vrávoravě se vyhnula malému dřevěnému letadélku pohozenému na koberci. Zvedla jej a dodala: „Jednou odsud odejdeme. Ty i já. To ti slibuji, Frede."