Charlie
Jaro 1926, Abergavenny, Wales
Začátek století se v Abergavenny nesl ve znamení pohrom. První světová válka přinesla hlad a smrt mužů, kteří odešli na frontu. Epidemie španělské chřipky, která vpadla do města nečekaně jen pár měsíců po vyhlášení klidu zbraní, se následně postarala o to, aby ubylo i žen a dětí. Mrtvých bylo tolik, že místní truhlář nestíhal vyrábět rakve a farnost musela odkoupit od rodiny Bakerových, která vlastnila rozsáhlé pastviny okolo hřbitova, několik akrů pozemků, které následně nechala na rychlo posvětit, aby počestní lidé z městečka přišli do posvěcené země. Nebyl nikdo, kdo by do té divoké trávy podupané hannoveráky nepohřbil někoho, koho miloval – nikdo až na místního pekaře Franka Masona.
Již téměř čtyřicetiletý vlastník pekárny patřil k těm lidem, kteří za každé okolnosti myslí jen na sebe, a tak, když se kolem sedmnáctého roku začaly tenčit zásoby ve spížích a lidé jej začaly prosit o více, než jim dovolovaly potravinové lístky, nebránilo mu nic v tom, aby jim zabouchl dveře před nosem. Dával jen těm, od kterých si i on měl co vzít, a ty by ve městě spočítal na prstech jedné ruky. A přesto se právě na něj na rozdíl od rozdavačných a soucitných sousedů usmála štěstěna a přinesla do kolébky na potomka již značně starého páru prvního a jediného potomka, syna Charlese.
Starý Frank, který chodíval téměř každý den v podvečerních hodinách do hospody, si na cestě na pivo i zpět domů najednou vyskakoval jako dvacetiletý mladíček a každému na potkání rozhlašoval, jaký se jemu a jeho ženě Isle stal zázrak. Byl přesvědčen, že mu Bůh dal znamení, že činí všechno správně, že každému náleží, co si svou tvrdou prací zasloužil, a že byl odměněn za to, že nepodlehl žebrotě na úkor své vlastní krve. Následujících pár let přestal svou ženu bít toliko jako dosud a dokonce se začal účastnit pravidelných mší v dřevěném kostelíku, kam jinak pro přílišný kontakt s nemocemi nechodil. Právě tam se mu šest let po konci španělské chripky zrodil nápad.
Byla právě neděle a on seděl vedle své ženy a syna na dřevěné lavici pod dřevěnými trámy podepírající kostelní loď, když se mu do uší dostalo dětské pobrukování doprovázené kopáním botiček do opěradla za ním. Přestal poslouchat kázání a otočil se, aby následně pohlédl do očí malému copatému děvčátku ve svátečním úboru. To na něj hned vzápětí vyplázlo neslušně jazyk.
„Moc se omlouvám," spustil na její obhajobu otec dívky, „ona Vás nechtěla urazit. Je to takové živé dítě," vykoktal a následně přemlouval dceru, aby se Frankovi omluvila. Ten však na nějakou uraženou hrdost nepomýšlel. Podíval se na svého téměř devítiletého syna, který jako vždy tiše hleděl do země a opakoval žalmy po kazateli, a pomyslel si, že tohle rozverné děvče je přesně to, co potřebuje. Velmi ochotně se i se synem nechal následujícího týdne pozvat k Tylerovým na oběd a zatímco mu Alvin Tyler vyprávěl o tom, jak ztratil před pár lety při epidemii ženu, rozhlížel se po domě a přemýšlel, jaké věno ta jeho čiperná dceruška jednou dostane.
I Charlie se na návštěvu k Tylerům těšil. Otec jej obvykle nikam nepouštěl. Když nechodil do školy, tak musel vypomáhat v pekárně, neměl příliš kamarádů a kvůli nízké porodnosti ve válečných letech ani mnoho vrstevníků. Všichni ho znali jako toho kluka od starýho Franka a jelikož byl jeho otec nenasyta a alkoholik, tak se i Charliemu kdekdo vyhýbal.
Kitty Tylerová nebyla právě společníkem, po kterém by toužil, byla dosti upovídaná a drzá, ale byla dítě, stejně jako on, a tak v ní i přes tuhle její vadu viděl spojence. Nechal se od ní zatáhnout po dlouhém schodišti až do pokoje, v němž stál krásný bílý klavír a po železném čele postýlky se pnuli papíroví motýli navlečení na niti.
ČTEŠ
Motýli z Abergavenny ✔
Historical FictionWillfred Steel a Kitty Tylerová vyrůstají ve stejném městě, mají stejné přátelé a stejný velký sen, opustit Abergavenny a najít své štěstí někde daleko od malého městečka ve welšských kopcích. Šanci splnit si svůj sen nalézají s příchodem Druhé svě...