Motýli z Abergavenny ✔

28. Chlapec bez otce

Miles

„Tak na budoucího desátníka Colbyho!" zvolal Bertie na celý hospodský sál a zvedl nad hlavu půllitr s pivem.

„Ještě to není až tak jistý," tišil jej Miles s alkoholem i studem zarudlou tváří. Na pozornost si už zvykl, ale připisování zásluh za něco, co mu jen tak spadlo do klína, si raději odpustil.

„Když to říká i Leroy, tak to jistý je, tak nemel a pij!" chytil mu žertovně půllitr za spodek a natlačil mu ho k puse. A tak Miles pil... Nejdříve jeden půllitr, následně druhý, poté už přijímal všechno, co před něj postavili, a když se krátce po půlnoci do Westfieldu za chlapci zastavilo pár děvčat z telefonní ústředny a Bertie i jim hrdě oznámil, jakého má za kamaráda kabrňáka, hned se k němu přidružily. Nevadilo jim ani, že jim opilý voják s nakřivo do čela posazenou čepicí věnuje asi tolik pozornosti, kolik věnoval vlastním smíchem provázeným pokusům sáhnout si na nos.

Jiní muži pili na zármutek, jakoby přisuzovali alkoholu zázračnou moc vyřešit jejich problémy, utišit srdce či vrátit čas. Miles mezi ně však nepatřil, věřil, že bolest se má protrpět, ne utlumovat. Ztrápenou hlavu nekonejšil pitím, kdyby ano - po všem, co prožil od odchodu na frontu – by se v něm už dávno utopil.

On zapíjel jen štěstí a nyní se cítil šťastný. I když se mu zvedal žaludek a motala hlava – stále se musel usmívat...

V mrazivém lednu se nikdo nezdál příliš zapálený do výcviku, nikomu nezáleželo na ničem jiném než si ukořistit pelech co nejblíže kamnům a dostatek cigaret na dobu, po kterou by se případně přes vysoké závěje, nedostali do města. Jen Miles plaval proti proudu - tak, jako na začátku sluncem prohřátého října, kdy se ostatní prali o uznání, pozbyl soutěživosti, na konci ledna, zatímco ostatní pobyt na čerstvém vzduchu mimo kasárny spíše přetrpěli, se on s nově nabytou energií vrhal po hlavě do každé nové výzvy. Nikoli pro odkaz svého otce, na nějž tak hrdinně připíjel před velkou společností na Southillu pár dnů před odjezdem na frontu, ale pro slib své matky, který ji donutil složit poté, co se dozvěděl, že je Rose v Cardiffu. Stokrát se přitom matce omlouval, zato, že ji nutí k takové přísaze.

„Musíte se o ni postarat," prosil se sluchátkem u ucha, „slibte mi, že se o ni postaráte a přijmete ji i dítě do naší rodiny, máti..."

Netušil, zda je pro něj právě Rose Schneiderová tolik důležitá, tu dívku v podstatě neznal, ale jakkoli podivně to znělo, kdykoli se podíval na zlatou pentli omotanou kolem své ruky, byl přesvědčen, že jen díky tomuhle talismanu dosud dýchá... On, který ve vzduchu tváří v tvář nebezpečí nemohl popadnout dech a třesoucí ruku si musel zatlačit do hýždě, aby v ní dokázal rovně udržet ovládací páku. Musel to být zázrak, jinak mu rozum nepobíral, aby jiní, mnohem lepší piloti zemřeli a on stále sloužil, ba co víc, čekalo ho dokonce povýšení.

Naučil se žít se strachem. V Belgii se s jinou emocí téměř nesetkával. Ale štěstí pro něj bylo nové, už zapomněl jak chutná, zapomněl na teplo linoucí se mu do tváří, rozlévající se do celého těla, zapomněl na klid a svůj úsměv v odrazu zrcadla, zapomněl na odhodlání vítězit. A nyní se mu to všechno vracelo a on se za to potřeboval odvděčit, ať už Rose Schneiderové či Bohu.

Se zamyšlením si pohrával se zlatou stužkou, rozvazoval ji a znovu tvořil uzle a mašličky kolem svého zápěstí.

Odbíjela třetí a ostatní z partičky se postupně začali vytrácet. Někteří potichu a diskrétně ruku v ruce s jednou z děvčat, jiní vedoucí ještě při navlékání kabátů a šál hlasité rozhovory se zbylým osazenstvem. Pak už na dřevěné lavici u velkého stolu zůstal dřepět jen hlavou o stůl podepřený podřimující Miles, dva kamarádi hrající vedle něj partičku bridže a na druhé straně stolu dvě vážně debatující děvčata.