Motýli z Abergavenny ✔

16. Město plné krásných dívek

Miles

„Mám dalšího!" zakřičel Fred do vysílačky. Jeho zvolání znělo oslavně, jako by v hořícím kokpitu právě nebojoval další muž o život, jako by se z kabiny nevalil černý kouř a nelítaly jiskry, které křivily ciferníky a řezaly do masa muže, jenž se zoufale snažil vyprostit ven. Bylo to jen další číslo, další voják, který dobojoval a jeho plíce nyní lapaly po dechu, zatímco se mozek snažil přijít na to, jak nechcípnout jako upečené zvíře. „Mám dalšího," to byla poslední slova, která Miles slyšel a jeho hlavou přitom prolétlo, zda si i na opačné straně nyní říkají to samé. Padal k zemi, všude kolem něj se tvořily popelavé chuchvalce a on se tázal sám sebe, zda, pokud nepřežije, o něm budou hovořit jen jako o „dalším", o jednom z mnoha ztrát, zda si zasloužil slávu či jen odškrtnutý bod v bloku toho, kdo dnes na opačné straně boje správně zamířil.

Vydýchaný vzduch v kabině jej uspával a nutil kašlat zároveň. Nevěděl, jak dlouho už hoří, mohly to být sekundy, mohly to být minuty, mohl se zastavit čas. Pamatoval si, jak mu kdysi rodinný lékař na večeři v Southillu vyprávěl, že když člověk umírá, promítne se mu před očima celý život. Nic takového se ale Milesovi nestalo. Snažil se vybavit Jessiinu tvář, její blonďaté jemné vlasy a oči modré, jako nebe uprostřed poledne, ale nevzpomněl si na žádný z jejích panenkovských rysů. Chtěl pomyslet na matku, na její načesané kadeře a jemné vrásky kolem očí, ale ani její tvář se mu nevybavila. A pak k němu sám dolehl šum větrem ovívaného obilí v Bristolu a šelestivý hlas černovlasé dívky. „Co když jen máte strach, že nesplníte očekávání?"

„Ano, tím to nejspíš bude," řekl Rose tu noc, kdy se stal právoplatným členem perutí. Bál se, že nesplní očekávání. Nejspíš se i bál, že v něj všichni přestanou věřit, že Jessica nebude chtít za muže někoho, komu se při letu nad Kanálem třesou kolena a strachuje se, že každou chvíli zemře. A nyní nastal moment, kdy se mohl přestat trápit, mohl nechat vybuchnout motor a ukončit tohle nekonečné snažení o vyrovnání se svému otci.

On to ale nechtěl. Chtěl znovu slyšet ten hlas a vítr prohánějící se v britské trávě a možná to jej donutilo probudit se ze snu a odklopit sklo kokpitu. Zatáhl za šňůrku u batohu, v němž se nacházel padák. Ta mu však zůstala v ruce a on začal panikařit. Prošátral všechny své kapsy a putoval rukama přes palubní desku, až si spálil prsty. Netušil co přesně hledá. Chtěl cokoli, co mu mohlo zachránit život. A pak jeho oči upoutala zlatá stužka okolo ruky. Vzal ji a navázal na maličký kousíček provázku. Pak zatáhl a nad ním se rozprostřel bílý padák. V tu chvíli celý letoun vzplanul a on se s trhnutím vznášel nad plameny.

Na zemi sbalil padák a urychleně se za pomoci kompasu a mapy vydal k nejbližšímu Belgickému městu. Tam si půjčil vůz a dal se na cestu do tábora. Netušil, kam spadl jeho spitfire. Nejspíš se potopil kdesi u břehu do moře. Na té plechové krabici mu však nyní nezáleželo.

Zastavil u tábora, nahlásil se na velitelství, a pak zamířil do svého stanu. Těšil se na každou jednu tvář, kterou uvidí, ale nejvíc... nejvíc se těšil na Fredův překvapený výraz.

Nadzvedl plachtu a otevřel stříbrnou krabičku s rodovým erbem Colbyů, z níž vyjmul doutník. Fred si jej ani nevšiml, nejspíš před chvílí dorazil. Seděl na matraci s ještě obutými vojenskými botami, nesundal si ani koženou čepici a brýle.

Pak se otočil jeho směrem a s očima zalitýma slzami se k němu rozběhl, „Milesi, myslel jsem, že je po tobě, brácho," objal jej a přitiskl k sobě tak, že Miles dnes již po druhé nemohl popadnout dech.

„Netušil jsem, že jsi taková citlivka," utahoval si z něj, když slyšel, jak popotahuje a smrká mu do přezky na rameni.

Fred se od něj odtáhl a rukou si otřel rudý nos, „já nejsem žádná citlivka."