Motýli z Abergavenny ✔

42. Pár rozmazaných vzpomínek

Fred

Do tmy za okny se ozývalo dunění náloží dopadajících na Londýn a skrz závěsy v oknech problikávaly záblesky světla. Zrzavý muž, stejně jako spousta dalších pacientů ležících na postelích okolo něj, nemohl zamhouřit oči. Špitálem se každou chvíli rozléhalo vzlykání a křik. Donutily jej vzhlédnout, jen aby na pár sekund ustaly a on se mohl na okamžik zase věnovat prohlížení tisíckrát přeložené fotografie.

Pořád netušil, kdo je on sám. Nepamatoval si nic ze svého života, ale její smích mu zněl v uších tak opravdově, jakoby stála vedle něj a on se jí mohl dotknout. Přivřel oči a toužebně se pod víčky snažil najít další vzpomínku... Na cokoli ze své minulosti, na nějakou drobnost, která by mu napověděla, kdo je a kdo je ona.

Z rozjímání jej vyrušily dívčí podpatky a on rychle zpozorněl a důkladně si procházející sestřičku přeměřil. Takhle však měla tmavé vlasy a tlustou postavu a on se tak zklamaně sesunul zpět na postel. Pak si všiml, jak k němu pomalu přichází další osoba.

„Omlouvám se, že jsem se za Vámi nezastavil dříve. Kolega mi sdělil, že trpíte ztrátou paměti," k lůžku bezejmenného vojáka se pomalu s tváří v papírech, které nesl, sunul další doktor, „asi si říkáte, kolik se nás na Vás ještě musí přijít podívat, ale nebojte, řekl bych, že já už budu poslední. Konec konců, považuji se za odborníka a pokud mohu pomoci hrdinovi, který za nás bojoval tam nahoře, pak si zároveň připadám natolik poctěný, že vynaložím veškeré své úsilí na to, Vám pomoci."

„To mě těší," oplatil mu zdvořilostní frází šťastný, že v nemocnici konečně našel někoho zdvořilého, kdo na něj nebude jen dokola házet další a další otázky bez odpovědí, když si všiml, že doktorovi vypadl štos z rukou a papíry se rozsypaly po podlaze.

Starý muž na něj dlouhou chvíli jen zíral, jakoby viděl ducha. Upíral na něj modré skelné oči, nehýbal se a sotva dýchal.

„Děje se něco?" dotázal se jej překvapeně a tím donutil lékaře se vzpamatovat a sesbírat listy ze země. „Ne, kdepak. Nic. To víte, je toho na nás všechny teď trochu moc. Když mě omluvíte," otočil se a vykročil ke dveřím bez toho, aby si s pacientem vyměnil jedinou větu o jeho stavu.

To mi sem nemůžou poslat jediného normálního doktora, postěžoval si pro sebe a odhodlán získat aspoň minutu spánku zabořil hlavu do polštáře a vzdálil se hluku probíhajícího bombardování.

„Čtyři... Tři..." slabý dívčí hlásek odpočítával do tmy vteřiny. Tma se rozjasnila žlutým pouličním světlem a on si uvědomil, že stojí na zledovatělé ulici mezi dvěma domy – vysokou cihlovou budovou a maličkým stavením skrytým pod větvemi širokých dubů, lip a javorů.

Z okna v druhém patře, přímo naproti ulici visela světlovlasá dívka. Blonďaté lokny zapletené do copů se jí spouštěly po černých šatech a shrnovaly se nad kolena navlečená v teplých punčochách zatímco její ruce pevně svíraly parapet.

„Dva," ušlo jí z úst po delším intervalu než vyplňoval první dvě čísla.

Pak uviděl chlapce přeskakujícího zapadaný plůtek na druhé straně a smýkajícího se k ní přes lesknoucí se vozovku.

„Jedna..." odvážně se pustila a ten hoch ji chytil.

Rozběhl se k nim, ale než stačil spravit pár kroků, znovu se mu v hlavě rozeznělo odpočítávání, tentokrát mnohohlasné a hlasité a vedle něj jakoby šuměla voda a vzduchem svištěly výstřely... Ne výstřely to nebyly, byly to rachejtle.