Motýli z Abergavenny ✔

6. Západ slunce za Gavennou

VELKÁ BRITÁNIE, JIŽNÍ WALLES, SOUTHILL HOUSE

Fred

20. září 1939

Ještě, když se to ráno probudil, nemohl uvěřit svým očím. Stál před oknem ve vypůjčeném sametovém pyžamu jako skutečný bohatý gentleman a před ním se rozléhal strmý sráz anglického trávníku, který končil pod kopcem, kde začínaly střídavé světlé a tmavé zelené pruhy golfového hřiště. V lesklém zlatavém povlečení se vyspal tak krásně, jako nikdy dříve, a celý dům na jižním kopci, pár kilometrů od Cardiffu, mu se svými majestátními okny a terasou vytesanou z kamene připadal jako zámek.

Ani si nepovšiml, když do pokoje vešla služebná, a ta jej musela zakašláním vytrhnout z myšlenek. „Omlouvám se, pane, klepala jsem, ale Vy jste mi neodpověděl."

„Ne, to já se omlouvám," rozpačitě si založil ruce. „A proč jste tedy přišla?"

„Přinesla jsem Vám oblečení, pane. Mladý pán Vás očekává u snídaně."

„Ovšem, děkuji," řekl a ona jej nechala o samotě. Byl to nevšední pocit, nechávat si od dívky ve stejném věku a postavení, jaké měl on, říkat pane. Avšak nic, na co by si lehce nedokázal zvyknout. O dost horším úkolem se pro něj stalo uvázat kravatu. Snažil se prostrčit vrchní konec tak, aby byl delší než ten spodní, ale přesto selhával, a pokud se mu to náhodou povedlo, zůstal ten matně šedý kousek látky kdesi přehnutý. Trvalo mu věčnost, než byl se sebou při pohledu do zrcadla alespoň trochu spokojen. Pro jistotu si však dal záležet, aby kravatu zapravil pod úpletovou vestu.

Nejistě se vydal chodbou s dlouhým vzorovaným kobercem, který jen pár metrů od něj v kleče kartáčovala další služebná. Ta v okamžiku, kdy jej zpozorovala, ihned vstala a sklopila hlavu. Rozhlížejíc se po honosných obrazech se vznešenými muži v šedých natočených parukách s hůlkou v ruce a v rozevlátých kabátcích došel až k ní a jelikož si z předešlého večera nepamatoval téměř nic než obrovskou únavu, zeptal se černovlasé dívky, jakým směrem je jídelna.

„Zavedu Vás k ní, pane," schovala dřevěný kartáč do kapsy u zástěry a vedla jej kolem velkého schodiště do další chodby vypadající navlas stejně jako ta předchozí. U dveří stáli dva muži v lokajských livrejích, kteří se Freda s kamennými výrazy téměř současně optali, jak se ten den vyspal.

„Báječně, děkuji za optání," odvětil a následně už na něj od dlouhého stolu s vysokou vázou plnou růží hleděly tři páry očí.

„Frede, jsem rád, že jsi přijal mé pozvání na snídani."

V čele stolu seděl Miles v bílé proužkované košili a skořicově hnědé vestě. Po jeho pravici postarší dáma v citrónovém kostýmku. Fredovy oči však nejdřív upoutala dívka po Milesově levici, její krátké blonďaté prameny sotva sahající po ramena, malý nos, dokonale souměrná tvář a modré oči, více průzračné, než jakékoli, které kdy spatřil.

„Tohle je má matka, Gillian Colbyová," už lehce vrásčitá dáma s nedůvěřivým úsměvem zvedla ruku v krátké bílé rukavičce a Fred ji po lehkém zaváhání políbil. „Willfred Steel."

„A toto," objal Miles dívku rukou okolo ramen, „toto je má drahá snoubenka Jessica Greyová."

Při pohledu na upjaté a distingované tváře před sebou se Fred se svou špatně uvázanou kravatou a v tu chvíli bez peněz zastyděl. Především před Milesovou snoubenkou si připadal nesvůj. „Will..." vykoktal ze sebe, „Willfred Ste..."