Motýli z Abergavenny ✔

15. Báchorky o skřítcích a vílách 🦋

 Následující příběh se odehrává v 15. století za vlády Jindřicha IV., točí se okolo bitvy o Usk (také přezdívané bitva u Pwll Melyn) a klade si za cíl vysvětlit rodovou orlici v erbu Colbyů svírající v zobáku zlatou stuhu. V příběhu se vyskytují předkové jak Milese Colbyho, tak Jessicy Greyové, ale pro hlavní příběh (myšleno pro Freda s Kitty) není důležitý, a tak, pokud nemáte rádi středověké příběhy, tak jej vůbec číst nemusíte. :) 

Ale jestli jo, tak budu moc ráda za jakékoli ohlasy. I když tedy předem avizuji, že tohle je můj první a poslední pokus o něco ze středověku, protože jsem velmi rychle došla k závěru, že na to nemám slovní zásobu ani mozek, což je na obrovskou fanynku White queen, Cizinky a prostě všech historických seriálů a knih celkem ostuda. 

Každopádně to je ode mě vše a nyní Vám přeji příjemné počtení,

LookbyLucy

 Simon

Začátek léta 1405, lesy východně od hradu Usk, Monmoutshire, Walles

Pozvolna se probouzející květnová krajina se rozestupovala před kopyty koňů jedoucích v čele seskupení tvořeného z dvou stovek mužů. Sám Simon byl na cestě už pět dnů a ze všeho nejvíc toužil po teplé koupeli a troše spánku, o němž věděl, že si jej po příjezdu k hradu v držení Richarda Greye nebude moci dovolit.

Henry IV. začal už před pěti lety podnikat do Wallesu četné výpravy k porážce Owaina Glyndŵra, muže, který se rozhodl učinit z krajiny na západě zemi barbarů a sám sebe korunoval králem. Od té doby zuřil ve Wallesu spor mezi příznivci Glyndŵra a věrnými služebníky krále, kteří se před ním nyní stáhli do Usku, a podle zvěstí, které se dostávaly na východ, na ně nyní táhlo vojsko o dvoutisících Welšanů.

„A pečenou husu," zasnil se muž v hnědé kapuci překrývající čupřinu stejné barvy, který sotva svíral opratě svého koně.

„A k tomu tak litr červeného," usmál se Simon, „a trochu toho ženského objetí."

„Tak na to si nech ve Wallesu zajít chuť," opravil jej jeho přítel, s nímž se táhl už z Norfolku, města na samém východě civilizovaného kousku ostrovů zvaného Anglie. „Welšanky prý zrovna krásou neoplývají."

„Ale Edgare, copak se sem plánuji přiženit?" máchl světlovlasý nižší šlechtic rukou přes vřesoviště ukryté uprostřed hustého lesa. „Vždyť se na to podívej. Zpustlejší krajinu abys pohledal! Člověk, co si dobrovolně vybere tohle místo k žití, musí být malomocný na duchu nebo posedlý ďáblem," vyjel z řady a seskočil z koně, aby ulevil z jízdy křečovitým hýždím.

„Kdepak, otec už mi sám vybral nevěstu. Není to žádná partie."

„Co bys také mohl čekat. Být třetím synem není žádná výhra," sestoupil vedle něj na zem Edgar a začal si protahovat opratěmi zkřivené dlaně.

Průvod táhnoucí se na konec lesa se pomalu z pospávajících šlechticů na koňských sedlech změnil na chudší pěšáky a Simon byl při pohledu na zbídačené tváře vděčný za pár mincí navíc, které jej dělily od tohoto nekonečného pochodu na svých nohách.

Chvíli si jen vychutnával opojný pocit půdy pod svýma nohama a poplácával svého koně po plecích. Pak uviděl na okraji lesa sedět na stromě orla. Majestátně vyhlížející pták si jej měřil svýma maličkýma perlovýma očima. Kdyby u sebe neměl jen pár mincí, tak by se jistě vsadil, že mu ten opeřenec hledí přímo do očí.

„Pěkný kousek," prohlásil fascinovaný zvířetem uznale.

„Jako ten, co ho vy Colbyové máte v erbu. Nebyl by ale hezčí vypreparovaný?" řekl Edgar a se slovy: „Dovezeme jej hostiteli," se jej pokusil sestřelit prakem, ale strefil se pouze do křídla a orel spadl kamsi do křovin.