Motýli z Abergavenny ✔

40. Na správné straně

Fred

Mělo to znít jako pocta. Hrdé vykonání pomsty na nepříteli. Fred to ale tak necítil, nepřipadalo mu správné zasadit odplatu za bolest a smrt způsobenou nevinným civilistům smrtí dalších civilistů. Tohle už nebyla strategická válka, neničily se skladiště munice a vojensky důležité cíle, ale město plné lidí.

Nálet se měl uskutečnit uprostřed noci a cílem bylo letiště Tempelhof, jen kousek od středu města, stejně jako si Luftwaffe vybrala střed Londýna.

„O co jsme my lepší než oni?" stěžoval si nahlas Milesovi, zatímco zpomaleně a s přemáháním balil do batohu veškerou potřebnou výbavu a v jedinou odpověď se mu dostalo: „Rozkaz je rozkaz."

Když mířili k letounům, nad základnou se skláněla černá tma, hvězdy opustily Anglii už před pár dny, jakoby se samy na to, co se dole děje, nechtěly dívat a Fred by nejraději také zavřel oči. Namísto toho vytáhl z kapsy stokrát zpřehýbanou fotografii, z níž se na něj usmívala světlovlasá zdravotní sestřička a políbil ji pro štěstí. Vyhoupl se do spitfiru, nasadil si přes oči brýle a zaklapl nad sebou kryt.

Cesta probíhala až překvapivě klidně. Na obzoru se rýsovala oranžová světla pevniny a oblohu i Kanál zakryl černý plášť noci. Kolem něj jen další spitfiry, hurricany a uprostřed formace bombardéry, které již brzy budou shazovat nálože na zatím nic netušící Berlín. Další a další letouny kam až Fred dohlédl. Mohly jich být desítky a možná i stovka a přesto Winston Churchill označil piloty britského letectva ve svém projevu z 20. srpna za pouhou hrstku. Hrstku, které celá společnost dluží nevyčíslitelné.

Skutečně jich byla jen hrstka, hrstka v porovnání s dlouhými řadami nepřátel. Nezáleželo na tom, kolik těch elegantních německých strojů už padlo k zemi nad Kanálem a nad jihovýchodním cípem Anglie, kterému se za uplynulý rok války začalo pro množství sestřelených messersmithů a německých bombardérů přezdívat roh pekelného ohně. Tam kde jedni padli do zajetí či zemřeli, nastoupili na jejich místo další v Říši vyškolení piloti, jakoby na místo jednoho vypadlého kolečka z přesně tikajících hodin jen zapadlo další.

I Fred, ač na opačné straně války, byl jedním z těch přesně zapadajících koleček, pevně udržoval formaci, zatímco pod ním namísto moře začala ubíhat noční krajina starého kontinentu a v hlavě si neustále opakoval, že není cesty zpět jen kupředu. Stejně jako každý jednotlivý pilot musí splnit svojí roli při ochraně celé Británie. Ale copak tohle byla ochrana? Zaútočit uprostřed noci na nic netušící lidi?

Přemožen vlastním svědomím stočil řízení zpět k ostrovům vytrhl a kabel od vysílačky.

„Tohle nemůžu," ulevil si nahlas a i když jeho hlava křičela, že právě porušil rozkaz, se osamoceně vracel na základnu nechávajíc svůj slib sloužit Británii, svou jednotku - dvě stě devatenáctou squardronu i Berlín, který se již brzy probudí do hučení sirén a ran bořících budovy a ulice za sebou.

Dosedl k zemi, rozrušeně si strhl z očí brýle, z hlavy čepici i protihlukové klopy. Následně odhodil i dýchací trubici, zhluboka nasál noční vzduch a ucítil, jak se mu orosily oči. Pár minut všude kolem něj panovalo ticho. Přistávací plocha byla poloprázdná. Seskočil ven a zahleděl se na nebe, kde přes táhnoucí se mlžný opar prostupovaly třpytivé hvězdy.

Z dálky k němu dolehly kroky a pár rozčílených mužských hlasů patřících siluetám dvou narychlo oblečených seržantů a kapitána Barbera.

„Steele, co tu k čertu děláte? Víte, že neuposlechnutí rozkazu je zločin!" křičel k němu Floyd Barber, ale když se od Freda nedočkal žádné odpovědi, naklonil se ke zbylým dvěma mužům, cosi jim zašeptal a nechávaje je za sebou k němu vykročil.