Motýli z Abergavenny ✔

4. Poslední jazz před válkou

VELKÁ BRITÁNIE, WALLES, ABERGAVENNY

3. ZÁŘÍ 1939

Fred

Z malého dřevěného rádia s překříženou anténkou vyhrávala pomalá jazzová píseň. Celým domem se linula vůně pečeného kuřete a smích čtyřech nerozlučných přátel. Fred, již značně opojený alkoholem z velkého půllitru piva, se blaženě usmíval a pozoroval teatrálně tancující Grace Youngovou, která jej vzápětí chytila za ruku a táhla na hnědý prošívaný koberec. 

„Gallaghera máš támhle, Youngová," volal na protest a volnou rukou jako by se snažil dosáhnout na černovlasého přítele, který trávil celý večer popisováním řádků novým plnícím perem a tvářil se nesmírně zamyšleně.

„Ale no tak, Steele, tohle je moje oblíbená písnička a Nate -" zarazila se tmavovláska, „Nate je strašný dřevo."

„Taky tu písničku miluju, ale od Bowllyho mám ra-," zaslechl za sebou Kittyin hlas, ale vzápětí jej přerušil Gracein za normálních okolností bezchybný, ale po bublinkách značně rozechvělý a falešný zpěv: „Láska je ta nejúžasnější věc. Co jiného na světě by sis mohl přát."

„Přestaň," prosil ji se smíchem, ale ona mu omotala ruce okolo svých ramen. „Jako ve starých příbězích o lásce..."

Fred si nemohl pomoci, ale cosi na Graceiném neohrabaném chování v něm zároveň vzbuzovalo smutek. Při pohledu na osmnáctiletou dívku s rudě namalovanými rty si okamžitě vzpomněl na její červené dětské holínky, které v dětství nosívala i do postele a na den, kdy si Nate jako malý chlapec přitáhl domů štěně retrievera a nenechal Grace na něj sáhnout, dokud neslíbila, že bude jeho holka.

Ale Grace už dávno odložila červené gumáky a Nate se od chvíle, kdy jej jeden z místních oříšků pokousal, psům vyhýbal obloukem. Už se neschovávali v lese, nehonili se na louce a na dětské přísahy a spory zapomněli stejně rychle, jako se v Abergavenny měnilo počasí. Všechno se změnilo, a ač si to Fred stále ještě nebyl ochoten připustit, i plaché laní oči Grace Youngové nezůstávaly stejné. Nezměnila se jen Graceina dříve rošťácká, dnes naivně ženská neohrabanost, ale všichni nerozluční přátelé.

A ten moment, kdy se stále ještě zpívající hnědovláska pokoušela nadzvednout Fredovu ruku k otočce a nespolupracující Fred se jí vytrhl, byl zároveň momentem, kdy se vytratily i poslední chvíle dětství. V polovině refrénu se ozvalo šustění následované rozechvělým hlasem britského krále Jiřího šestého. „V této těžké hodině, patrně nejosudovější v našich dějinách, posílám svému lidu a všem jeho rodinám doma i v zámoří toto poselství, které vyslovuji se stejnou hloubkou citu pro každého z vás, jako kdyby bylo možné překročit váš práh a hovořit přímo s vámi. Podruhé v životě většiny z nás jsme ve válce." 

Celým domem se rozléhalo ticho. Nate roztřeseně vstal a přešel až k rádiu. Všichni tři ohromeně hleděli na malý transistor. Když do místnosti vešli Graceiny rodiče, projev o vyhlášení války stále ještě pokračoval. „Chceme-li chránit, co je nám drahé, a zachovat ve světě klid a mír, je nemyslitelné, že bychom se této hrozbě postavit odmítli."

Všichni tři přátelé se na ně zmateně podívali. Pak se z očí jejich dcery začaly ronit slzy a Nate, kterému se již také orosovaly zorničky, ji okamžitě starostlivě objal. Nikdo neřekl ani slovo.

Fred, kterému přes tvář přeběhla šokovaná grimasa, stál osamoceně téměř u venkovních dveří. Náhle si povšiml chladu přicházejícího zvenčí. Nejprve sám sebe ubezpečil, že pan Young přišel před chvílí dovnitř, ale z kůlny, by nemohl zaslechnout rádio, a tudíž musel být celou dobu v kuchyni. Až o pár vteřin a o pár vět ze dřevěného transistoru později si vzpomněl na Kitty a jakkoli bláznivě v tu chvíli vypadal, okamžitě se rozběhl ven. Na krku okamžitě pocítil podzimní vítr. „Kitty," zavolal. „Kitty!"