Motýli z Abergavenny ✔

30. Od soumraku do svítání

Rose

Do Southillu poprvé vstoupila na konci ledna 1940. Hustý sníh po cestě do strmého srázu pod zámečkem promáčel slabý kabátek a prosákl se i skrz malý zakulacený kufřík. Zkroušené dívce vléval studený vítr i úsilí vykonané pro zdolání cesty lemující závějemi zapadané lány nad městem červeň do tváří. Pro slzy sotva viděla pod nohy a z namrzlé plochy lajdácky zasypané špetkou písku se nejednou musela škrábat znovu na nohy. Připadala si jako spráskaný pes, který žebrá o poslední žvanec, co se mu nabízí.

Ani lady Colbyová danajský dar od svého syna, kterého jinak bezmezně milovala, nepřijímala s potěšením. Nejdřív nechala Rose stát uprostřed přijímajícího salonu a obcházela ji z patřičné vzdálenosti jako malomocnou, přičemž si přidržovala u očí okuláry a sem tam utrousila sebelitující povzdech. Následně zavolala na služebnou a rozkázala: „Odneseš slečně zavazadla do pokoje v západním křídle, připravíš koupel a přesvědčíš se, zda nemá vši."

Rose zvyklá všechny urážky vracet i s úroky musela vynaložit všechny zbývající síly, aby jedinou její odezvou bylo pokorné sklopení hlavy.

Od té doby nevyšla ze Southillu ani na krok. Zpravidla se stravovala ve svém pokoji a k naškrobené a velice chutné tabuli ji stará dáma přizvala jen, pokud se do Southillu nedostavili žádní hosté. Nedostávalo se jí právě vřelého přijetí, spíše popichování a dlouhého lamentování nad zmařenými nadějemi vloženými do jediného syna. A Rose, obrněná trpělivostí zrozenou z jediné cesty, kterou nyní mohla následovat, mlčela. Odpovídala jen na přímé dotazy vyžadující jednoslovné odpovědi, o nic neškemrala a především si nestěžovala.

V lednu by na ní požehnaný stav pod volnými šaty poznal málokdo a lady Colbyová namísto nákupu nového šatstva přivezla od své přítelkyně s odrostlými dcerami pár téměř dětsky ozdobených kostýmků s volánky a přišpendlenými řasenými aplikacemi. Rose se ani jedny z infantilních rób nezamlouvaly, ale na její drobonkou postavu seděly přesně, a jak Milesova matka uspokojivě poznamenala, už vypadala jako slušná mladá žena.

Z pohledu na budoucí snachu naškrobenou do cukrkandlu se však moc dlouho netěšila. V březnu chtě nechtě poslala pro krejčího, aby vzal Rose míry na těhotenské šaty, jednoduché, široké a především bez holčičích ozdobiček. V těsném sledu po krejčím se dostavil i lékař, který stanovil termín porodu někdy v červenci a za slušný obnos byl dokonce ochoten sdělit staré důvěřivé paní, že se jistě narodí chlapec.

Na konci března roztál sníh a kromě večerů navštěvovaly skupinky přátel Colbyových Southill i v časech oběda. Na písčitém parkovišti pod Roseiným oknem se pečlivě do řady rovnaly Rolls-roycy, Jaguárové, Roadstery i jiné nablýskané vrčící poklady a jejich hrdí páníčci sotva na přivítanou políbili starou dámu, scházeli dolů po trávníku s golfovými holemi v ruce.

Rose neměla povoleno scházet v době návštěv do prvního patra, nicméně i přesto jí každý další dopolední host potěšil. Potají se schovávala v Milesově pracovně, odkud byl podle jejího mínění, nejkrásnější výhled na svah a na něm pod sebou vyrovnané roviny s písčitými ostrůvky a tyčkami s červenými vlaječkami.

Mužům, shromažďujícím se kolem jamek, do obličeje z té dálky neviděla. Všichni jí však rovným postojem a širokými pod vestičkami a letními sáčky skrytými rameny připomínali Milese Colbyho.

Hra Rose nezaujala. Fascinovalo jí ale soustředění a vážnost, s jakou se každý z nich pokoušel trefit obyčejnou kuličku do díry v zemi. Jako by to bylo něco víc než jen hloupá hra, jakoby se jednalo o čest. A čestně také přiznávali porážku. Rose častokrát poznala, kdo prohrál jen z toho, jak jej ostatní soustrastně poplácávali po rameni.