Motýli z Abergavenny ✔

38. Přesně nalinkovaný svět

Fred

Svatební obřad Milese Colbyho a Rose Schneiderové probíhal v ještě méně slavnostnějším duchu, než se předpokládalo. Miles i Fred celý předchozí den pomáhali uklízet spoušť zanechanou po německých bombardérech v Cardiffu a ještě následujícího dne, 5. července, kdy se plavovlasý muž chystal vstoupit do chomoutu, si oba zpod nehtů vyškrabávali a z vlasů vyklepávali prach.

Kaple na Roath Road i vysoké vázy s růžemi unikly zkáze, což Gillian Colbyová považovala za boží zázrak a tudíž se v dobré náladě rozhodla dát před obřadem budoucí snaše polibek na tvář jako symbol něčeho, co by náhodný pozorovatel ne zcela mylně pokládal za požehnání.

Fred té kratochvíli přihlížel s neskrývaným údivem a o Jessice Greyové, která celý předchozí den sháněla po těch šťatných krejčovských salonech, do nichž se i po náletu dalo vejít pouze dveřmi, svatební šaty pro nevěstu v devátém měsíci, se to dalo říct jakbysmet.

Služebná pomalu stáhla Rose z vlasů veškeré natáčky a kolem hlavy jako čelenku uvázala zlatou pentli.

„Měl bych jít za Milesem. Mohl by si to rozmyslet a utéct," zažertoval odhodlaný vyplížit se ze salonu s plnými kapsami svatebních koláčků, neboť předpokládal, že se Rose bude chtít převléct.

„Ještě počkej," zarazila jej a poprosila Jessicu, služebnou i starou dámu, aby je nechali o samotě.

Když odešly, otočila se k němu a ve snaze promluvit otevřela ústa. Pak se nervózně kousla do rtu a začala jako dítě houpat nohama pod štokrlem.

Fred okamžitě zjistil, proč tak znejistěla a dal se do smíchu, „tobě to omlouvání vážně nejde."

„Neutahuj si ze mě, Steele," nakrčila výhružně obočí, přičemž působila ještě víc jako ublížené štěně, „Tak tedy, Willfrede Steele..." zarazila se, „ale vážně, kdo dá dítěti tak blbý jméno?"

„Tak to už máme dvě omluvy!" opět se neubránil úsměvu.

„Vidím, že se královsky bavíš," poznamenala, „no tak dobře, ať to máme za sebou. Omlouvám se, že jsem ti neřekla pravdu," podala zrzavému mladíkovi dlaň a on ji bez delších rozmyslů přijal a zamířil ke dveřím, když na něj tiše a méně odvážně, než u ní bylo zvykem, zavolala: „A ty, Frede..."

„Co?"

„V kapli se o nic nepokusíš. Slib mi, že ne."

„Slibuji," pronesl a následně škodolibě dodal, „vlastně jsem plánoval ženicha, ještě než tam dorazíme unést, když už mu tu veselku nemůžu rozmluvit."

Rose si zula střevíc a s předstíranou zuřivostí jej po něm hodila. Avšak Fred stihl uhnout, a tak její rána zasáhla namísto něj dvě stě let starou podobiznu jednoho z Milesových předků. Oba se dali do smíchu.

Obřadu se nakonec kromě snoubenců zúčastnil jen on a lady Colbyová. Slečna Greyová si po doručení garderóby a mnohonásobném ověření, že tmavovlasé dívce skutečně narychlo spíchlý kostýmek všude sedí a nikde se nepáře, mnohonásobně postěžovala, kolik věcí ještě dnes musí stihnout zařídit, nasedla do automobilu a jako pravá dáma - v den, kdy se její snoubenec ženil s jinou - neutrousila jedinou slzičku. Tak to aspoň vypadalo.

Fred si byl jistý, že plakala. Slané slzy nejspíš kropily její pěkné panenkovské tvářičky po celou cestu, až sotva viděla na řízení a on s ní soucítil. Sám si nedovedl představit být Kitty v takový den - v den, kdy se oblékne do bílé a stane před oltářem s tím starým doktorem – nablízku a ač Milesovi po dlouhém přemlouvání přislíbil účast při obřadu, nejraději by odtamtud také utekl.