Motýli z Abergavenny ✔

2. Dívka za klavírem

Prosinec 1937

Velká Británie, Wales, Abergavenny

Fred

Za okny malého dřevěného stavení se snášel na bílé závěje sníh. Willfred sedíc na staré oprýskané sedačce hleděl s hlavou podepřenou loktem ven. Nezajímala jej však sněhová pokrývka, ale hudba linoucí se z protějšího vysokého honosného domu. Ve světle ozařujícím Kittyin pokoj se nad klavírem skláněla plavovlasá dívka. Často si spletla klávesu a kroutíc hlavou nad vlastním neúspěchem se zastavila, jen proto, aby začala hrát stejnou skladbu od začátku.

„Zase ji špehuješ?" slyšel za sebou úsměvný hlas své matky.

„Já... Ne... Já jen... Chci říct, že."

„Že ano?" dopověděla za něj hubená vysoká žena stejných řezaných rysů jako její syn se stejně hnědými vlasy, které si splétala do dlouhého copu. „Ona není dívka pro tebe, Fredy. Vezme si toho kluka od pekaře nebo Jacksonovic Edmunda. Copak bys byl té učitelovic slečince dost dobrý?"

„Ale mami, já o ní přeci nestojím. Je to jen kamarádka..."

„Dříve bych ti možná uvěřila, ale je ti už sedmnáct. Začíná se z tebe stávat muž a brzy si přivedeš nevěstu. Jen doufám že se rozhodneš správně." Pak se podívala na dřevěné letadélko na parapetu. „Nosit stále hlavu v oblacích se nevyplácí."

Chtěl opět začít argumentovat, ale v tom se za ní zaklaply dveře.

Jeho matka, Dorothy Steelová pracovala jako prodavačka v obchodě na kraji města. V životě toho moc neměla, jen malý dřevěný domek a jeho. Možná proto se jej zoufale snažila držet při zemi a vymlouvat mu každý rozmar. A právě za rozmar pokládala večery, které světlovlasý chlapec strávil za dechem oroseným oknem, zatímco pozoroval dívku za klavírem.

On sám si nebyl jist, co ke Kitty Taylorové cítí. Nebyl si ani jist, jaká ve skutečnosti je. Nathan Gallagher byl dobrosrdečný nechápavý trouba, který potřeboval k životu jen velkou hrst karamelek, Grace Youngová byla romantička, která už od dětství přenášela šneky ze silnice a v každém viděla jen to nejlepší. Fred vždy věděl, co může kterému z nich svěřit - jak se k nim zachovat. Ale Kitty Taylorovou vždy vnímal jen jako část skupiny, tu nejupovídanější a zároveň nejtišší část. Mluvila hodně, ale častokrát nerozuměl obsahu, jakoby každý z nich žil v jiném světě a nesdíleli nic jiného než stejné přátelé a stejné město. Město v němž oba dva vyrůstali, město, které pro Freda znamenalo domov, ale zároveň i past, která bránila jeho snům a jeho touze po volnosti.

Ještě pár chvil poslouchal její nedokonalé prsty opakující stále stejné přehmaty. Poté vstala od klavíru a on si zřetelně povšiml vysokého pohublého muže v kulatých brýlích, jenž zavřel okenici a s důrazným mácháním rukama na ni cosi křičel. K dřevěnému nástroji se už vrátila jen na malou chvíli, Fred však již neslyšel jeho tón, když se znovu pootevřelo okno, dívka se neobratně vyhoupla na parapet a snažila se vylézt ven.

„Co blázníš!" vyhrkl úlekem sám pro sebe a popadl kabát a pak už přeskakoval dřevěný plot obklopující stavení a jeho nohy se bořily do sněhu. Dívka v černých domáckých šatech s bílým límečkem již visela držíc se okenního rámu a odpočítávala sekundy do spadnutí. „čtyři... tři... dva..."

Fred se rozeběhl přímo k ní a s vyslovením „jedna", když Kitty přivřela oči před pádem a skončila mu v náručí.

„Co to děláš, Frede!" vyhrkla překvapeně.

„Na to samé bych se mohl zeptat já tebe."

„Okamžitě mě pust!" začala do něj strkat a on, ač si okamžitě všiml bílých pantoflíčků ji pustil. Kittyiny kotníky okamžitě obestoupil sníh a při pohledu na její rozzuřenou tvář se chlapec z domku přes ulici neubránil úsměvu. Ona jej však spražila povýšeneckým pohledem: „Nevím, co je ti k smíchu Willfrede?"