Motýli z Abergavenny ✔

37. Cardiff v plamenech

Kitty

Postarší muž si před zrcadlem upravoval kravatu a nervózně si ulízl prořídlé pár stříbrnými nitkami protkané vlasy, „jak vypadám?"

„Úžasně," dodala mu odvahy Kitty, „kdyby to bylo na mě, hned bych tě přijala."

Usmál se na ni a políbil ji na tvář. Pak přešel ke stolu a do kufříku naskládal dvě žemle, jablko a štos s listinami.

Dnes ráno Thomas Bradford nemířil do nemocnice svaté Anny, nýbrž ke svatému Thomasovi a do Middlesexu, kde na něj čekaly přijímací pohovory.

V nemocnici svaté Anny pracoval už bezmála dvanáct let. Za tu dobu zažil spoustu radosti a útrap. Poznal Olivii, oženil se a získal syna, a pak je oba ztratil. Jen to místo u svaté Anny mu zůstalo a toho se nyní rozhodl vzdát pro ni.

„Neměl bys to dělat. Jestli ti nepřijde správné, abychom po svatbě pracovali v jedné nemocnici, můžu jít já," přemlouvala jej až do včerejška.

On o tom však nechtěl slyšet ani slovo. „Beztak mi u svatého Thomase zaplatí víc."

„Děláš, jakoby ti záleželo na penězích," zasmála se nad tím, „a co když tě tam nevezmou. Půjdeš do Middlesexu? Vždyť je to odtud úplně z ruky."

„No tak se přestěhujeme. Najdeme si něco na půli cesty mezi svatou Annou a Middlesexem," vypadal, že má na všechno odpověď, „beztak mi bylo před týdnem na bytové radě sděleno, že tenhle dům nemá dostatečně hluboký sklep, aby nás uchránil před případným útokem. Dovedeš si představit, jak se rozezní sirény a my běžíme šest pater po požárním schodišti, a pak ještě bůh ví jak dlouho po ulici k přidělenému krytu?"

„Od kdy ty jsi takový škarohlíd?" vrhla na něj podezřívavý pohled, „Nancy tvrdí, že si Němci na Londýn netroufnou, a navíc, kdyby si troufli, beztak oba namísto hledání úkrytu zamíříme do nemocnice. Já se rozhodně schovávat nebudu a vím, že ani ty ne."

„A co když nám tenhle byteček přestane stačit?" vyjádřil se o čtyřpokojovém apartmánu s výhledem na Temži jako o absolutně nevhodném pro jejich budoucí soužití.

„Nemyslíš, že na tuhle debatu je ještě příliš brzy?" dotázala se jej ostřeji, než chtěla. Sotva si zvykla na zasnoubení, brzy se vdávala a pomyšlení na to, že by dvacetiletá dívka měla rovnou přejít k vyměňování plen, ji děsilo.

Stěhování se tedy povedlo Kitty Thomasovi rozmluvit, odchod z nemocnice však nikoli. Byl pevně přesvědčen, že oddělit soukromí a práci prospěje jak jejich vztahu, tak jejich profesnímu životu.

„Aspoň si budeme mít po práci o čem povídat," prohlásil to ráno, zatímco Kitty ještě stále nesouhlasně kroutila hlavou.

„Jako kdybychom někdy neměli," zavrčela.

„A slečně Willcoxové tím taky ulevíme. Ty víš, jak se jí náš vztah nezamlouvá."

„Třeba se to po svatbě změní. Pochopí, že patříme k sobě."

„A nebo taky ne. Už takhle neustále porušujeme pravidla a dost lidí si myslí, že ti nějak nadržuji."

Nakonec to byla ona, kdo ustoupil, smířil se s Thomasovým rozhodnutím a podpořil jej, ona, kdo mu připravil svačinu a pomohl nachystat potřebné dokumenty a ona, která mu vybrala modrou kravatu, jíž si to ráno před zrcadlem upravoval. Ustoupila, ač s jí při tom těžkly nohy a usmála se, ač v duchu pořád protestovala.

Manželství je u ústupcích a kompromisech, pomyslela si a ona chtěla být jednou dobrou manželkou, takovou, jakou si Thomas zasloužil.