Motýli z Abergavenny ✔

41. Cesta z Talley (část 2.) 🦋

Listopad 1939

Na sesterně pod velením slečny Wilcoxové vždy panovalo čisto a pořádek. Na pečlivě roztříděné kartotéky nikdy nenechala sáhnout nikoho, kdo by si předem nezažádal o svolení a do skleněných vitrín rozestavěla mezi teploměry, škrtidla a zkumavky svou oblíbenou sbírku porcelánových baletek.

V Thomasovi její smysl pro pořádek spojený s naprosto nevkusnými dekoracemi vždy vyvolával odpor a pokud nemusel přijít sám, nechával si za ní posílat praktikanty a sestry. Dnes však nepřišel pracovně.

„Co si přejete," ostře na něj vyštěkla vrchní sestra zjevně otrávená nezvanou návštěvou.

„Chystám se požádat Kitty Tylerovou o ruku," sdělil jí.

Blonďatou Welšanku s sebou přivezl do Londýna následujícího dne po jejich setkání, jen na pár dnů, než se její otec podrobí ve špitálu operaci. Za tu krátkou chvíli si ji však natolik oblíbil, že jí navrhl, aby zůstala a pracovala v nemocnici. Viděl, jak moc touží odejít z malého města uprostřed Walesu a on zase toužil mít ji nablízku. Jakoby jej už Oliviina smrt nepronásledovala tak moc, jako dříve. Znovu se učil smát a žertovat, vracel se k tomu starému méně zachmuřenému a uzavřenému Thomasovi a za všechno vděčil jen té prasklé pneumatice u domu Tylerových.

„Blahopřeji," řekla chladně stará žena, „Kitty Tylerová je opravdu vzorná a učenlivá praktikantka, je škoda, že se s ní budeme muset rozloučit."

„Kitty o tom ještě neví a ani nevím, jestli řekne ano, ale pokud řekne, byl bych rád, aby v nemocnici mohla zůstat."

„Ale pane doktore, nemusím Vám snad připomínat, jaká jsou pravidla."

„Ne, to nemusíte," zklamaně skousl ret, „ale pro mě byste přeci mohla udělat výjimku."

„A Vy byste mohl pár let počkat, až slečna Tylerová dokončí zaučení," pronesla nezaujata jeho přemlouváním, vytáhla z kartotéky jednu ze žlutých složek a začala jí projíždět očima, „teď když dovolíte, ráda bych se vrátila k práci."

Avšak Thomas se nechtěl nechat jen tak odbýt, „podívejte se, slečno Wilcoxová. Pokud budu muset čekat, než si budu moci Kitty vzít, pak budu. Vím, jak je pro Kitty tahle práce i tahle nemocnice důležitá a nehodlám jí o ni připravit."

„No tak vidíte, že se shodneme..." přerušila jej sestra.

„Ale na rovinu jsem se za život načekal už dost, a pokud budu muset čekat další čtyři roky, než Kitty povýší na řadovou sestru, budu Vás nenávidět stejně jako Vás nenáviděla Olivia," překročil práh svého obyčejného galantního já.

Při zaslechnutí toho jména s sebou slečna Wilcoxová trhla, nic ale neřekla.

„Je mi čtyřicet," pokračoval Thomas, „takže vím, jak to musí vypadat. Asi si musíte myslet, že chci ještě před stářím co nejrychleji založit novou rodinu, ale upozorňuji Vás, že já ještě nejsem připravený na další děti, a i kdybych byl, Kitty by kvůli mně nikdy nepřerušila zaučení."

„Jste si tím nějak jistý," poznamenala, „na to, že ji znáte pouhé tři měsíce."

„Jestli tím narážíte na podobu mezi jí a mou zesnulou ženou, pak Vás musím vyvést z omylu. Sám jsem tou podobou byl nejdřív zaskočený, sama však musíte uznat, že povahově jsou jako noc a den," před očima si promítl zarámovanou rodinou fotografii, na níž hrdě pózoval o pár let mladší, statnější a méně vrásčitý doktor vedle své krásné a sebevědomé ženy a synka. Kitty postrádala Oliviino sebevědomí a často se s Thomasem navzájem uváděli do rozpaků, Liv naproti ní vždy věděla, co říct a každý její pohyb byl opředený až zarážející jistotou. Společnou měly jen houževnatost a bojovnost, avšak tam, kde se Olivia snažila vítězit silou a hlasitými rozohněnými argumenty, Kitty mlčela odhodlaná prosadit se tvrdou dřinou, tak jak jí učil její otec, Alwyn Tyler.