Motýli z Abergavenny ✔

43. Už nikdy ti neublížím

Kitty

Ještě nestihli ani přejít zahrádku zarostlou travou, když se dveře maličkého domku rozlítly dokořán a paní Steelová, se k nim rozběhla a objala svého syna. Fred si na svou matku podle všeho nevzpomínal, ale i přesto si Kitty všimla, jak v jejím objetí spokojeně a úlevně přivírá víčka.

Stará Kitty by mu jistojistě záviděla. Tahle se jen s lehkým přívalem smutku ohlédla naproti přes ulici, kde se k nebi tyčil dvoupatrový mohutný cihlový dům, jehož stín dosahoval přes úzkou ulici až do zahrad naproti a uvrhoval společně s okolními duby jejich shledání do stínu. Věděla, že se tam bude muset vrátit, vystoupat po schodišti, přejet prsty po klávesách klavíru ve svém pokoji a otevřít skříň plnou barchetových šatů po matce. Dlužila to otci. Avšak bydlet tam už nechtěla. Všechno v tom domě jí připomínalo ztracené rodiče.

Fredova matka následně obrátila svou pozornost k ní, a ač se Steelovi s Tylerovými nikdy moc nemuseli, taktéž ji k sobě na pár sekund přivinula, „děkuji ti, žes mi ho přivedla."

„To nestojí za řeč," odpověděla a pomalu ty dva následovala dovnitř.

Dorothy Steelová odnesla zavazadla svého syna do podkrovního pokojíku a postavila na čaj. Kitty přitom upírala zrak na zrzavého muže. Tolik doufala, že mu návrat domů vrátí vzpomínky. Ale i teď, obklopený vším, co znal z dětství, svírající hrnek se svým vlastním jménem, se zdál stejně vzdálený a ztracený. Jakoby ani neopustili Londýn.

Natáhla k němu ruku a položila ji na jeho dlaň. Otočil se k ní a věnoval jí úsměv, upřímný a láskyplný, ale tak cizí těm starým sebevědomím ďolíčkům, tak unylý a mírný, nedoprovázený jiskřičkami v oříškových očích a ač jí to gesto mělo potěšit, stal se pravý opak. Přivřela oči a odvrátila se od něj, aby si nevšiml, jak jí po tváři stéká slza a párkrát se pořádně nadechla. Do břicha – tak, jak to učila pacienty, když se je ve špitálu snažila uklidnit. Pak vstala a nabídla paní Steelové pomoc s krájením masového koláče.

Fred se rozmluvil až po polovině hrnku horkého čaje. Vyptával se matky na její práci, na to, jaké měl známky ve škole a důvody, proč se dal k perutím, zkrátka na všechno, co ho zrovna napadlo. Dorothy Steelová mu s mateřskou trpělivostí a láskou zodpověděla každý dotaz do sebemenších detailů a on – utišen ženou, v níž poznával své rysy, a jejíž hlavu zdobily stejné na denním světle zářící kadeře, pookřál.

Slunce se během dlouhých hodin rozhovoru, přehouplo z jedné strany kopců na druhou a Kitty, ač na to neměla žádné právo, zadoufala, že by se pro ni našlo malé místečko přes noc. Na gauči v podkroví, u pece v kuchyni – bylo jí to jedno. Když uviděla Freda ležet na posteli v nemocnici svatého Thomase, neuměla si představit strávit jedinou noc bez něj. Jak se však den chýlil ke konci a pozvání k přespání nepřicházelo, sama se začala mít k odchodu.

Paní Steelová nic nenamítala, jen jí mateřsky políbila na tvář a ze zdvořilosti a vděčnosti nabídla, aby se za nimi zítra zase zastavila. Od jejího syna se dočkala smutnějšího rozloučení, přivinul ji k sobě a zašeptal, „dnes jsi byla nějaká zamlklá."

„To se ti jen zdá, Frede," nechala se hladit po vlasech a na pár okamžiků jakoby se ocitla v zimě loňského roku, kdy k sobě měli nejblíž, „jen jsem Vás chtěla nechat si všechno vyříkat. My si můžeme popovídat zítra," políbila jej, popadla kufřík a přešla naproti přes ulici.

Rozsvítila světlo v chodbě a přejela prstem po vrstvičce prachu na dříve vždy naleštěném zábradlí. Pak zamířila do kuchyně, kde ze zásuvky vyjmula svatební fotografii svých rodičů – rozradostněné a krásné Jane Greenové, z jejíž krásy zdědila jen pramálo a otce, v němž poznávala každý tvrdý rys svého řezaného obličeje. Přesně tuhle fotku si chtěla vyvěsit ve společné ložnici s Thomasem.