Motýli z Abergavenny ✔

17. Fredova kamarádka z dětství

Grace

Milá Grace,

mám to potěšení ti oznámit, že se brzy stanu paní Bradfordovou. Ano, čteš správně, Thomas mě požádal o ruku a já řekla ano a musím říct, že jsem nezaváhala ani vteřinu. Na celém světě totiž není upřímnější a srdečnější člověk, který by mě zároveň tolik miloval. O to víc jsem šťastná za tebe a Nathana. No není to překrásné, že na nás obě čeká náš pohádkový konec?

V Abergavenny zavládly potemnělé časy značící konec podzimu, nebe se slilo do jedné sivé barvy a nepříjemný vítr cuchal vlasy. Grace, zabalená v červeném kabátu, seděla na lavičce u poštovního domku a očima přejížděla řádky od Kitty.

Její kamarádku podle všeho opravdu čekal pohádkový konec daleko od Abergavenny a od Motýlího vrchu. Pro Grace však nenastávaly právě růžové časy. Nathan už s ní netrávil tolik času jako dříve, od Freda už přes měsíc nedostala jedinou řádku, ale nejvíce jí přesto bolely zprávy od Kitty, protože právě v nich se odráželo opravdové štěstí, nikoli to předstírané.

Odhrnula si vlasy z čela a překvapeně se podívala na pár kapek, jež dopadly na dopis. Následně zvedla hlavu k zachmuřené obloze, ale dobře věděla, že tyhle rozmazané řádky na oblaka nad sebou svést nemůže.

Ulicí k ní přicházel pan Tyler, nesoucí si pletenou tašku s nákupem, a jeho zrak okamžitě zamířil k psaní v dívčiných rukách. „To je dopis od Kitty?"

„Ano," zavolala na něj a zdvořile se usmála, „bude se vdávat."

„Asi to už tak bude," ušklíbl se pro sebe, a pak, když si všiml Graceina rozpoložení, se jí dotázal, zda ji může pozvat na čaj.

Grace pana Tylera nikdy moc neznala. Nemohla o něm říct nic pěkného, ale ani nic ošklivého. Byl to rezervovaný muž, který toho příliš nenamluvil. Nevypadal zrovna přátelsky a ani Gracein otec jej neměl příliš v lásce. Nikdy dříve by ji nenapadlo jeho pozvání přijmout. Jistě by si rychle vymyslela výmluvu, proč právě nemá čas – řekla by, že musí být brzy doma, že musí dnes otci vypomáhat v dílně či matce při pečení. Ale dnešek byl jiný. Grace už si nepřipadala obklopená lidmi, kteří ji milují, připadala si opuštěná a věděla, že i pan Tyler žijící ve vysokém cihlovém domě o dvě ulice dál od Youngových je nyní úplně sám.

A tak s ním šla. Vkročila do domu, před kterým jako malá vždy čekala na Kitty, a kde se spolu dívky jako malé klouzaly po zábradlí na bílém schodišti. Vzpomněla si, jak vždy, když Kitty vycházela z domu, sáhla na polici u dveří a popadla manšestrovou taburetku. Polička však nyní zela prázdnotou a na dříve vyleštěném schodišti ulpíval prach.

Věděla, že tam nad schody je Kittyin pokoj, dozajista stále perfektně poklizený, tak, jak jej před třemi měsíci nechala, věci srovnané podle barev a do upravených komínků, ostře ořezané tužky v hrníčku, který od ní dostala k desátým narozeninám, a uprostřed pokoje klavír, na nějž dříve čas od času hrávaly dvouhru.

Minula schodiště a zamířila do kuchyně, kde dal pan Young postavit na heřmánkový čaj. Dříve jí kuchyně Taylorových připadala o dost prostornější než ta, v níž pekla její matka, dnes by však přísahala, že je o dost menší. V umyvadle se tísnila hora neumytého nádobí a na květovaném ubrusu vadla váza s fialovými listopadkami.

Pan Tyler postavil na stůl před Grace hrnek s čajem a usadil se naproti ní, „Když tu byla Kitty, tak mi s lecčím vypomohla," řekl omluvně, „jak v domácnosti, tak ve škole. Ani jsem netušil, kolik toho ve skutečnosti zastala. Neustále něco uklízela a leštila... a vařila a ještě stihla za mě přebírat ve škole hudební hodiny."