Motýli z Abergavenny ✔

45. Motýli z Abergavenny

Září 1940, Southill, Cardiff

Miles

Zpráva o Roseině smrti jej zastihla první zářijový týden. Nejprve v krátké notičce od matky, od které nemohl očekávat podporu ani projev soustrasti. Poté v o dost delším dopise od Jessicy, jež mu nabídla svou pomoc s organizací pohřbu. On sám nejprve napsal do Cardiffské hvězdy a následně do kláštera v Lisvane. Jakoby psal obyčejnou pozvánku, jedno z mnoha oznámení týkající se události pořádané Colbyovými – neosobně a formálně. Až při návratu domů si uvědomil, co ta slova znamenala.

V přístavu jej vyzvedla Jessica. Milesova jaguára zdemolovalo před měsícem bombardování a on si doteď nekoupil nový vůz. Chtěl si poslat pro šoféra z domu, ale ona jinak nedala a se starostlivostí, za kterou by se nemusela stydět ani matka Tereza, mu nakázala, aby se po příjezdu domů ihned najedl a šel si odpočinou.

Působil vskutku zbídačeně. Jeho dříve na muže až příliš jemnou a uhlazenou tvář s rovným středně velkým nosem a šedomodrýma očima nyní zdobila dlouhá zahnutá rána ve tvaru fajfky, která se čas od času díky svému umístění na neustále se napínající kůži nad ústy otevřela a špatně se hojila. Ještě ke všemu si nepamatoval noc, kdy se naposledy opravdu vyspal a jen nezíral do tmy. Unavená víčka mu zapadla do stínu fialových kruhů nevyspalosti a teď sotva vnímal, co vychází z Jessičiných úst. Dřív mu její hlas připomínal hru na flétnu, harfu či jiný zvukomalebný nástroj a dnes, když mu všechna slova splývala ve směsici tónů se svým přesvědčením souhlasil. Ten zvuk jej konejšil a hojil zraněné srdce, nikoli dostatečně – pohled na poničený a rozbořený Cardiff jej stále nutil bolestně mhouřit oči – ale aspoň trochu... jako prášky na bolest.

Až s příjezdem k zámečku prohrál boj se slzami. To když putoval zrakem od nastoupeného personálu až ke své matce držící v náručí novorozeně. Najednou pochopil, že tam není a že už se nevrátí. Už se na něj neusměje přes sál v Cardiffské hvězdě, nespatří jí tlačit kolo do kopce uprostřed obilím posetých lánů v Bristolu, nenarazí na ní nikdy a nikde, protože teď už byla pryč. Zničeho nic... jako když poryv větru zhasne teprve před chvílí zapálenou svíčku.

„Jestli chceš, můžeme tu chvíli počkat," nabídla mu Jessica.

„Ne, to je dobrý. Nemyslím si, že by mi chvíle stačila," zabouchnul za sebou dvířka a vykročil k matce a malé Sophii.

Do pohřbu i přes Jessičino přemlouvání na spaní nepomyslel ani nejedl, a když se mu matka pokoušela domluvit argumentem, že se s tou holkou oženil teprve nedávno a nemá tudíž na takový tyjátr nárok, ruply mu nervy, nechal roli poslušného synka za hlavou a vyrazil proti ní, jakoby jí chtěl uhranout, pak se těsně u ní s rukama stisknutýma v pěst zarazil, celý bez sebe vyrazil ze salonu a zamkl se v pracovně.

Pohřeb se konal ve stejné kapli, kde se s Rose brali. Miles si to tak přál a lady Colbyová po nedávné vzpouře svého syna dostala strach cokoli namítat a vytknout se jí tak dalo pouze neustálé nemístné pokukování po Jessice naznačující Milesově bývalé snoubence, že by se od něj neměla hnout na krok, protože by jej možná později mohlo napadnout se k ní vrátit a oženit se s nevěstou podle matčina gusta.

Jess její nátlak snášela statečně, stála při něm, ale nevnucovala se, jako oddaná přítelkyně pomáhající příteli v těžkých časech, a pokud by se i dopustila něčeho nevhodného a příliš osobního, Miles by si toho beztak nevšiml. Stál v obřadní síni jako tělo bez duše a jen tak tak se ubránil mrákotám – naprosto vyřízený a vyčerpaný.

Sotva skončilo pohřební pohoštění, padl na měkkou postel v útrobách Southillu a prospal dva dny. Po týdnu se vzmátořil natolik, aby se mohl vrátit na frontu a jelikož mu v Cardiffu všechno a především Sophie připomínala zesnulou ženu, okamžitě odtamtud utekl zpět na základnu poblíž Londýna, kam se dvě stě devatenáctá squadra před bitvou o Británii přesunula. Tam se zdržel až do prosince, kdy pobyt u hlavního města už přestal být strategicky důležitý a novým domovem jednotky smrtihlava, jak se squadře útočící převážně v noci přezdívalo, se stala základna Tangmerre v Sussexu. Za tu dobu se Milesovi kariérně příliš nedařilo, nedostál odkazu svého statečného otce a ani jej nenapadlo si opakovat rodové heslo čest nade vše. Hojně navštěvoval pánské kluby i méně vyhlášené a špinavé hospody v bláhové snaze najít svou zesnulou ženu.