Motýli z Abergavenny ✔

44. Znamenáš pro mě domov 🦋

Jessica

Cardiff, Southill

Vánoce roku 1924

Uprostřed potemnělých lesů se jako poloostrov vyčnívající do hlubokého moře táhl provazec zasněženého anglického trávníku ohraničeného písčitou cestou z města vedoucí ke starému rodovému sídlu Colbyových. A na té cestě se už od stmívání, které v těchto končinách a v tomto ročním období přicházelo už kolem čtvrté, střídal jeden drahý vůz za druhým – naleštění kavalíři z dílny Rolce a Royce řízené elegantně oháknutými šoféry a téčkové fordky, proslulé pro svou lehkost, menší robustnost a rychlost převážně v Americe, se sklápěcí střechou, která však v nehostinném větrném Wallesu málokdy našla své využití.

Vůz, jímž se do vrchu ubírali Greyovi, se svou elegancí ani rychlostí příliš chlubit nemohl. Starý zelený Renault Laundette při zdolávání kopce hlučně vrčel a s vypětím sil všech koní pod kapotou zdolával píď za pídí, kámen za kamenem a sebemenší výmol jako nejtěžší zkoušku svého automobilového života a malá holčička sedící vedle své matky na zadním sedadle si chvílemi musela zacpat uši, aby to burácení utišila.

Ani elegantním šoférem Greyovi nedisponovali. Vůz řídil – pokud se ten boj člověka se strojem dal nazývat řízení – Jessičin otec a ještě u toho, neméně neelegantně zvládal vést rozohněnou debatu se svou drahou polovičkou, paní Greyovou.

Tento na vyspělou společnost pramálo jazykově civilizovaný rozhovor se táhl už od domu, maličké vilky na jižním cípu Cardiffu, kterou si jen před pár dny pronajali a Jessica měla čas od času pocit, že se dohadování jejích rodičů táhne až k samému počátku lidstva.

Sama se narodila pár měsíců před koncem první světové války, nicméně finanční problémy Greyových, kolem nichž se točila veškerá jejich konverzace, začaly ještě před rokem 1914. Nejdřív rozprodávali pozemky, kousek za kouskem se zbavovali nájemců a parcelovali louky s pasoucími se ovcemi a kozami, aby je dali za nejvyšší cenu některé ze stavebních firem podílejících se na ukojení poptávky po menších a méně náročných obydlích, které si uspěchaná a nejistá doba vyžadovala. Pak přišlo na řadu uskromňování v domě, propouštění služebnictva, prodávání obrazů a matčiných oblíbených stříbrných a porcelánových servisů. Jako poslední oběť si špatná finanční situace spojená s pramalým obchodnickým umem otce vyžádala rodové sídlo, které přešlo do dražby teprve před pár měsíci i hraběcí titul, jímž se muži z rodu Greyů honosili už od středověku a přežil jak Velkou válku, tak mnoho válek před ní počínajících válkou růží. Zůstal jim jen ten starý Renault a dostatek peněz, aby se mohli považovat za něco víc než střední třídu.

Jinými dětmi než Jessicou je pánbůh neobdařil a i jejich jediná a často osamělá dcerka musela už jako malé děvčátko tento boží plán chválit. Paní Greyové při neustálém prohlížení Vogue a marnotratném rozhazování manželových peněz zbýval sotva čas na jednoho potomka natož na dva a pan Grey choval víc lásky k utápění peněz v pochybných podnicích a sebelitování než k živým bytostem.

Ani jeden nepatřil k právě oblíbeným hostům Cardiffské smetánky. Namísto vlastních vtipů přispívali ke společenské zábavě drby, které o nich kolovaly a každý si za jejich zády hned šeptal: „a za kolik, že se ten jejich dům prodává?", „To by staří Greyovi nikdy nedovolili." a „A to víte, že se budou rozvádět?" načež odpověď téměř vždy zněla „Taky už bylo na čase."

Stejné řeči kolovaly i toho večera na každoročně pořádaném a svou okázalostí proslulém večírku v Cardiffu, kam paní Greyová poprvé přivedla i Jessicu. Táhla ji za ruku jako závaží ochotná odložit ji mezi na stolech naskládané dárky a nechat ji tam až do zítřejšího odjezdu. Kdyby bylo po jejím, nechala by blonďaté děvčátko doma, děti podle jejího názoru na večírky nepatřily a to ani na ten vánoční. Bohužel se však nechala přemluvit svou přítelkyní a vdovou po zesnulém majiteli zámečku nad městem, lady Gillian Colbyovou, která si myslela, že by se jejímu synovi, devítiletému Milesi Colbymu, hodila společnost.