Princ a Král

Tlukoucí srdce (R)

Tak na koho jste si vsadili? Kdo podle vás napadl Robina?

:D

:D

:D

*** *** ***

Dění kolem sebe jsem vnímal jen nejasně. Přes zavřené oči jsem zaznamenal rychle se měnící světla - tmavé a světlé skvrny. Lampy, došlo mi. Pohybovali jsme se.

Snažil jsem se soustředit, ale rušila mě tepavá bolest v hlavě. Seděl jsem v autě, nacpaný mezi dvěma neznámými lidmi v tmavých bundách. Drželi mě mezi sebou tak, abych se nemohl hnout ani o milimetr. Pokusil jsem se zvednout hlavu, abych viděl, kam jedeme, ale ruka kolem mého krku mě stáhla zpátky do předklonu a tak jsem viděl jen tmavý obrys opěrky a řadicí páky přede mnou.

„Hej, co tady?" zachrčel cizí hlas po mé pravici.

„Jo, zastav!" přidal se ten z druhé strany. „Znám to tady. Nikdo sem nepřijde."

Auto zastavilo u obrubníku a jeden z kluků mě tahal ven. Pokusil jsem se mu vytrhnout a narovnat se, ale přiskočil ke mně někdo další a praštil mě znovu do hlavy. Do stejného místa jako před tím.

Do očí mi vyhrkly slzy, které mi rozmazaly už tak nejisté vidění. Upadl bych, kdyby mě nedrželi za ruce. Dva z útočníků mě nutili k chůzi, a když se mi nejisté nohy zamotali, jednoduše mě táhli.

Že jsme dorazili do cíle, jsem poznal podle toho, že mě jeden z kluků pustil a druhý do mě vrazil tak, abych upadl na ledovou zem. Skulil jsem se do obraného klubíčka a připravil se chránit si hlavu a břicho. Nepokoušel jsem se vstát. Beztak jsem nevěřil, že po dvou úderech do hlavy bych byl schopný se na nohou udržet nějak dlouho.

Prvořadé bylo nepanikařit, ale co možno nejklidněji zhodnotit situaci.

Vypadalo to na úzkou temnou uličku mezi panelovými domy. Jediné světlo, které sem dopadalo, bylo z rozsvícených oken vysoko v patrech. Kolem stály kontejnery na tříděný odpad. Vhodně zvolené místo pokud máte v plánu někoho zbít beze svědků uprostřed milionového města. Musel bych mít kliku, aby šel někdo vynášet odpad takhle za tmy.

Útočníci byli čtyři. Všichni oblečení v tmavém volném oblečení. Ani jeden neskrýval svou tvář, takže jsem mohl vidět znechucené úšklebky v jejich obličejích.

Jednoho z nich jsem poznal a došlo mi, že jestli tohle přežiju, tak mě Marian zabije. Byl to totiž on, ten čísi bratr, který mě napadl už v pondělí. Zřejmě si nedělal srandu, když vyhrožoval, že má partičku podobně smýšlejících kamarádíčků a že si na mě počká, aby dokončil to, co se mu předtím nepovedlo.

Marian měl pravdu.

Nepřeháněl, jak jsem si myslel. A nebral mě s sebou do práce jen proto, aby mi dal lekci. Co to bylo? Rodičovský šestý smysl?

Přiblížil se ke mně jeden z těch kluků a chtěl mě kopnout do žeber. Na poslední chvíli jsem zvedl ruku a vykryl kop předloktím. Bolelo to, ale protože jsem byl na úder připravený, zvládl jsem ho.

Při pohledu na mou chabou obranu se zbylý trojlístek rozesmál.

„Co po mě chcete?" zakřičel jsem na ně. Hrál jsem o čas.

Tři roky tréninku Juda vám dodají sebevědomí ve rvačkách, jen se vám nesmí motat hlava a podlamovat kolena. Potřeboval jsem alespoň pár minut, abych se dal dohromady, předtím než se na mě společnými silami vrhnou.