Princ a Král

Goliáš (R)

Doufala jsem, že přes léto budu mít víc času na psaní... Ach ta má naivita. Čtvrt století zkušeností a nic z toho.

Kapitola má 4K slov. Opět jde de facto o polovinu kapitoly, protože kdybych napsala vše, co jsem plánovala do jedné kapitoly, měla by asi 7,5k slov, což opravdu nejde.

Komentujte, hlasujte, sdílejte!!! :-* :-* :-*

A užívejte léto. :-)

***     ***      ***

„Robine, tohle je David," představil mi Max vysokého, a ač to nerad připouštím, pohledného muže.

Opatrně jsem ze sebe sundal koťata a postavil se, abych si mohl s tím chlapem potřást rukou. Měl nepřirozeně horkou dlaň, ale neměl jí zpocenou, naopak velmi suchou a plnou mozolů jako člověk, který denně pracuje rukama.

„Davide, tohle je můj Robin," otočil představení Max a položil mi ruku kolem ramen.

Jeho dotek mě trochu uklidnil, přesto jsem se stále cítil nepříjemně pod upřeným pohledem Davidových tmavých očí.

„Těší mě," usmál se David, ale protože jsem se mu díval do očí, věděl jsem, že to nemyslel zcela vážně.

„Nápodobně," odvětil jsem pravděpodobně se stejnou měrou pokrytecké upřímnosti.

„Nemáš hlad? Dáš si něco k jídlu?" zeptal se Max starostlivě. „Něco ti udělám."

Tomu říkám pozornost. Sami jsme si objednali pizzu, ale chlápek, který se objevil na prahu v deset večer bez ohlášení, dostane plný servis?

„Díky. Umírám hlady. Přijel jsem přímo z letiště," kývl hlavou k dvěma velkým kufrům, které stály v chodbě vedle krabic od vybavení pro kočky. „A ještě něco. Můžu tu dneska a zítra přespat? Vrátil jsem se dřív, než jsem měl v plánu a byt budu mít připravený až v pondělí."

„Jasně," nezaváhal Max ani na vteřinu. „Zůstaň, jak dlouho budeš chtít."

Chtěl jsem něco namítnout, ale pak jsem si uvědomil, že tohle je pořád Maxův byt. Možná tu trávím většinu svého mimoškolního a mimosportovního času a žijí tu teď tři naši mazlíčci, ve finále je to stále Maxův domov a on tedy může rozhodovat o tom, kdo tu zůstane a kdo ne. I když by bylo pěkné, kdyby se mě sám zeptal, zda mi nevadí, že si k sobě nastěhuje atraktivního a sebevědomého muže, se kterým ho pojí společná minulost. Můžu říct svůj názor, Max se jím nemusí řídit. V tomhle případě jsem se rozhodl radši pomlčet. Minimálně dokud nezískám víc informací o nečekaném vetřelci.

„Dojdu ti udělat sendvič," oznámil Max a zamířil na druhou stranu mezonetu. S Davidem jsme zůstali stát vedle sebe a společně sledovali jeho vzdalující se záda. Jen co byl z doslechu, David se otočil ke mně a pohledem si mě změřil od hlavy k patě – skoro jakoby mě viděl poprvé v životě. A to co viděl, se mu zrovna dvakrát nelíbilo.

Instinktivně jsem se pod jeho pohledem přikrčil, ale pak mi došlo, co dělám a naopak jsem narovnal ramena. Přestože jsem měl na sobě jen obyčejné bavlněné tričko a teplákové kalhoty, neměl jsem důvod cítit se méněcenně vedle chlapíka v luxusním značkovém oblečení. Já jsem doma a jsem oblečený podle toho!

Jakoby slyšel moje myšlenky, stáhl si David kabát z poslední zimní kolekce Armaniho a odhodil ho ledabyle přes okraj pohovky. Vím přesně, jak byl tenhle módní výstřelek drahý, protože jsem ho chtěl koupit Marianovi k Vánocům – když na to přišel, řekl mi, že jsem se zbláznil a ať mu radši koupím za stejnou cenu tři „normální" kabáty.