Robin Urban je mladý, atraktivní a schopný. Má však strýčka, který v něm vidí stále uplakaného desetiletého kluka, kterého si osvojil. Když tedy strýček trvá na tom, že Robin kvůli svému bezpečí stráví prázdniny u něj v kanceláři, nemůže ani protest...
Celou dobu jsem psala, jen jsem se nedostala k tomu, abych výsledek zveřejnila.
Proto teď přidávám dvě kapitoly najednou...
Tato kapitola má 3,7k slov.
*** *** ***
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Co říkáte na Michaela Johnstona coby Robina? Jen se světlejšími vlasy...
*** *** ***
Nadešel den D, hodina H.
Dneska představím Robina rodičům.
Nebyla to pro mě nová situace - už jsem rodičům představoval své partnery dřív, ve skutečnosti několikrát. Z nějakého důvodu jsem se však tentokrát cítil příšerně nervózně. Už jsem je informoval o naší situaci - všichni vědí, jak jsme se seznámili, jak daleko je náš vztah. Sakra máma a Emma Robina už viděli prakticky nahého...
Auto jsem nechal stát před bytovým domem a vyběhl těch pár pater nahoru.
Včera večer jsem chtěl promluvit s Marianem a konečně ho informovat, že bych chtěl jeho synovce hned další den unést a vrátit ho až v neděli. Ptal jsem se Robina, jak nejlépe bych měl začít, jaké argumenty budou nejefektivnější. Robin mě nakonec přesvědčil, že bude jednoduší, když to nechám na něm. Věřil jsem mu, že dokáže Mariana přesvědčit spíš než já a já se zároveň zbavil nepříjemného úkolu.
S Robinem jsem tak strávil celé odpoledne a večer čistým lenošením. I když nebyl Marian doma, ani jeden z nás nechtěl riskovat, že bychom byli opět načapáni v nevhodnou chvíli, takže jsme se po vzájemné nevyřčené dohodě drželi jen polibků, tulení a protože jsme jen lidé s omezenou vůlí, tak lehkého ošahávání pod dekou. Celé hodiny jsme leželi na gauči v obývacím pokoji a sledovali filmy - přitom jsme se snažili najít co nejpohodlnější polohu, abychom ulevili částem těla, která testovala pevnost a možnosti roztažení jistých kusů oblečení.
Poté, co se Marian vrátil domů, jsme se společně navečeřeli. Objednali jsme si pizzu a já předběhl Mariana v placení - přece jen mi nebylo příjemné nechat za své jídlo platit někoho jiného. Nemohl jsem se zdržet dlouho, měl jsem ještě práci, takže jsem odcházel ještě před osmou hodinou. Do hodiny mi pak přišla zpráva od Robina, že s Marianem promluvil a můžeme jet. Upřímně se mi ulevilo.
Dneska dopoledne jsem si chvíli pohrával s myšlenkou, že bych Robinovi koupil nějaký pěkný dárek - buď jako odměnu za zdárně proběhnuté představování, nebo pravděpodobněji jako omluvu za šílený víkend, po kterém mu nejspíš zůstane doživotní trauma.
Miluju svou rodinu, ale pravda je, že adjektivum „normální" na nikoho z nich neleze aplikovat. Každý má svůj specifický způsob jak dovést člověka k šílenství - někomu stačí pár slov, jinému čistě upřený pohled.
