Princ a Král

Ragmagedon (R)

Z kapitoly se vyklubalo něco trochu jiného, než jsem měla původně v plánu... Ve výsledku je podle mě lepší, než měla být.

Zároveň je to jedna z nejdelších kapitol, které jsem napsala. Má téměř 4,6k slov.

Doufám, že se bude líbit.

Komentujte, hlasujte, sdílejte. :-* :-* :-*

***      ***      ***

Loni během hodin psychologie jsme prováděli sami na sobě malý výzkum - byli jsme za něj známkováni. Po deset dnů jsme se měli každou hodinu, kterou jsme byli vzhůru, zamyslet, jak se v danou chvíli cítíme a svůj aktuální pocit spokojenosti či nespokojenosti zaznamenat na škále od jedné, hrůza a deprese, do deseti, lepší už to být nemůže. Ze zápisů jsme vytvořili graf, který měl vypovídat o našem životě. Většina spolužáků se na to pochopitelně vykašlala a večer před odevzdáním prostě vypsali řadu čísel a dál se nesnažili. Mě i Štěpána zajímal skutečný výsledek, tak jsme to dělali poctivě – víceméně, ne vždy jsme si vzpomněli. Učitelka mě vyhodnotila jako ukázkového průměrně šťastného vyrovnaného jedince, obdobně na tom byl Štěpán, jen byly jeho průměrné hodnoty trochu nižší. Polovina třídy trpěla podle grafů maniodepresivní psychózou.

Zajímalo by mě, jak by takový jednoduchý graf proměn nálad u mě vypadal v těchto dnech. Nejspíš by mi nechali rovnou rezervovat pokoj v Bohnické léčebně. Byl jsem šťastný jako blecha, když mě Max požádal, zda bych se s ním nezúčastnil večírku. Moje nadšení značně ochablo, když jsem zjistil, kdo je hostitelem. Od té doby se ve mně svářely dva pocity.

Křivka mého pomyslného grafu štěstí se definitivně dostala do záporných hodnot, když mi na můj soukromý mail přišla pozvánka přímo od Davida. Jak získal mou adresu? Jednoduše. Požádal o ní Maxe a ten mu jí bez řečí dal. Narušené soukromí mi David trochu vynahradil tím, že mi napsal své telefonní číslo – to abych věděl, kdo mi píše a volá, protože on mé číslo pochopitelně měl od té doby, kdy mě pozval k „osobnímu pohovoru" do kavárny.

Už několik dní mi od něj chodily rýpavé zprávy, prakticky pokaždé, když jsem něco zveřejnil já nebo se mé a Maxovo jméno objevilo v nějakém článku nebo u někoho na blogu a podobně. Vždy mi psal klasickou sms zprávu, abych byl jejím jediným čtenářem já – nikdy se nezapojoval do veřejných diskuzí na sociálních sítích, i když mě sledoval na všech.

Dál mě provokoval, jak jen mohl. Dokonce se mě snažil přesvědčit, že jeho večírek je ve skutečnosti maškarní bál, takže bych měl přijít v masce – doporučoval mi zbojníka Robina Hooda, prý nemáme společné jen jméno, ale oba jsme hajzlíci, kteří dokáží fascinovat davy a přitom si myslí, že pro ně pravidla neplatí. Odpověděl jsem mu dvěma větami: Tenhle názor z tebe dělá všemi uznaného záporáka. A Pravou blondýnu jsem viděl už před lety. Dal pak na chvíli pokoj.

Náladu mi nevylepšil ani další z nechutných „dárků" mého stalkera. Tentokrát ležel balíček přímo na naší rohožce. Byly v něm tmavě šedivé ternýrky z nekvalitní látky potřísněné něčím, co až podezřele připomínalo sperma, a obrázek očividně vytržený z pornočasopisu, kde na těle modelky byla přilepená má hlava. K tomu typický podivný vzkaz na útržku bílého papíru: Krása je špatná, ve špatnosti je krása. Balíček jsem znovu zavřel a hodil ho naspod botníku. Marian byl pak na mě naštvaný celý den, protože jsem o tom pořád nechtěl říct Maxovi.

Týden uběhl jako voda a v pátek měl nastat ten velký den.

Protože byla naše učitelka sociálních věd nemocná a nikomu se nechtělo poslední den před víkendem suplovat, odpadlo nám odpolední vyučování. Štěpán se samozřejmě na ekonomii ani nepodíval, takže jsme ho s Klárou donutili udělat svůj kus práce pod naším přísným dohledem. Já jsem se zároveň potřeboval připravit na párty, takže jsme udělali kompromis a zamířili jsme k nám.