Princ a Král

Klidné vody (R)

Na začátek bych vám všem ráda poděkovala za úžasné vzkazy, které mi poslední dobou posíláte. Každý autor musí být nadšený, když o jeho díle lidé mluví jako o "dokonalosti" nebo něčem, co ho/jí "drží při životě".  Takže ještě jednou a hromadně DĚKUJI. :-*

Kapitola má 4,1k slov. Doufám, že se bude líbit. :-D

Komentujte, hlasujte, sdílejte!!! :-*:-*:-*

***     ***     ***

Během poslední vyučovací hodiny mi dvakrát zazvonil telefon. Poprvé mě učitel provrtal smrtícím pohledem, podruhé mě chtěl vychodit z vyučování, takže jsem musel pod jeho přísným dohledem telefon vypnout – ne jen ztlumit, vypnout – a schovat na dno baťohu, který používám jako školní tašku.

Po dohodě, kterou jsme o víkendu s Maxem uzavřeli, jsem se děsil, co se mohlo stát a telefon tak opět lovil, ještě než dozněl zvonek ukončující dnešní vyučování. Dva další zmeškané hovory však nebyly od mého přítele ale z neznámého čísla.

Zvažoval jsem, jestli mám zavolat zpátky, když mi začal telefon vibrovat v ruce.

„Haló?" zvedl jsem hovor nejistě.

„Konečně," oddechl si na druhé straně ženský hlas. „Úplně jsem zapomněla, že máš asi ještě školu. Musím s tebou ale mluvit, tak jsem to zkoušela znovu a znovu..."

„Andreo?" tipl jsem si.

„Jejda. Ty asi nemáš ani mé číslo, takže jsi nevěděl, kdo ti volá, viď?"

„Teď už to vím a číslo si uložím," oddechl jsem si. Podle toho, jak Andrea zněla, se mi nezdálo, že by se něco stalo Marianovi nebo Maxovi, musel jsem se však zeptat: „Co se děje?"

„Neboj, žádná katastrofa. Jenom tě potřebuju požádat o laskavost."

„Ano? A jakou?"

„Máš dneska odpoledne čas?"

„Vlastně mám volno už teď, právě mi skončila škola."

„Skvěle. Mohl by ses se mnou potkat? Potřebovala bych někam doprovodit. Přemýšlela jsem, koho bych o to požádala a vylučovací metodou jsi mi zbyl ty. Jenom ty," její hlas nabíral na intenzitě a zaslechl jsem i hrot úzkosti.

„Dobře, to není problém, doprovodím tě, kam budeš potřebovat. Kde se chceš sejít?"

Andrea mi řekla název tramvajové zastávky a slíbili jsme si, že se na ní potkáme za hodinu. Vložil jsem název do vyhledavače, abych zjistil, jak se tam nejlépe dostanu a překvapilo mě, že je ta zastávka přímo před poliklinikou. Potřebuje snad Andrea lékaře? Je nemocná a nechce, aby o tom věděl její přítel nebo šéf?

Spěchal jsem, jak jen jsem mohl. Chtěl jsem být co nejdříve na místě, abych dostal odpovědi na otázky, které mě strašily v hlavě od chvíle, kdy Andrea položila telefon. Dorazil jsem na místo o pětadvacet minut dřív, než jsme se domluvili, přesto na mě Andrea už čekala.

Jen co se otevřely dveře tramvaje, rozběhl jsem se k ní a objal ji. Také mě objala a držela se mě jako klíště. Byli jsme zhruba stejně vysocí, přesto mi v náručí připadala podivně drobná a křehká.

„Ahoj," řekl jsem snad po pěti minutách, kdy jsme se jen vzájemně drželi.

„Ahoj," odpověděla mi. „Děkuju, žes přišel. Bála bych se tam jít sama."

„Žádný problém. A kam to vlastně jdeme?"

Nedopověděla. Jen ukázala na informační tabuli na zdi vedle vchodu do polikliniky, u které jsme se potkali. Stálo tam výmluvné: Gynekologicko-porodnické oddělení a celá řada jmen doktorů a doktorek. Zalapal jsem po dechu. Tohle by mě nenapadlo ani ve snu.