Princ a Král

Rodinné výčitky (R)

Uf, hotovo. Ani nevíte, jak moc mě baví psát tenhle příběh - mám toho v hlavě tolik, co bych chtěla zahrnout... Kdybych to udělala, měl by příběh asi tak bambilion kapitol, což nejde. Musím to trochu korigovat, aby to odsýpalo a nestalo se to nudnou slátaninou.

Opět kapitolu nerozděluji, i když má víc jak 4,2k slov.

*** *** ***

Prožili jsme to nejúžasnější ráno, jaké může po prvním sexu následovat. Probudili jsme se jeden druhému v náručí - protože jsme se neobtěžovali s oblékáním pyžama, dotýkali jsme se jeden druhého kůže na kůži. Nepokračovali jsme třetím kolem, moje pozadí se potřebuje přece jen trochu času, aby se vzpamatovalo z těch předchozích, ale to nám nebránilo v prohlubování intimnosti našeho vztahu.

Společně jsme posnídali a pak si jen tak lehli na pohovku a povídali si.

Vyprávěl jsem Maxovi o svém tátovi. Viděl jsem mu na tváři, že by se chtěl strašně zeptat na mé prarodiče, ale nechce mě k ničemu nutit. Řekl jsem mu tedy celý příběh tak, jak byl vyprávěný mě.

Můj otec nebyl plánovaný a jeho existence byla překážkou v budování kariéry obou mých prarodičů - naštěstí si mohli dovolit chůvy a domácí učitele, takže ho většinou nechávali v jejich péči. Když bylo tátovi deset, nečekaně mu rodiče oznámili, že bude mít sourozence. I když byl Marian oproti mému otci plánovaný, tak mu nevěnovali o moc větší pozornost než svému prvorozenému.

Jediný další člen rodiny, se kterým si chlapci rozuměli, byl jejich strýc z matčiny strany. Žil však v zahraničí a jen je jezdil navštěvovat. Protože byl sám bezdětný, svoje synovce rozmazloval a oni se na jeho návštěvy vždycky těšili, protože bez něj byli jen sami dva.

Když bylo tátovi dvaadvacet, jeho přítelkyně otěhotněla - jsem ukázkový příklad prasklého kondomu. Babička i děda trvali na tom, že „ta holka" musí jít na potrat. Dokonce prý nabízeli zaplacení všech lékařských výdajů. Táta to odmítl. Se svou přítelkyní a mou matkou se oženil, měli obřad na obecním úřadě jen za přítomnosti svědků. Aby dal svým rodičům jednou pro vždy najevo, jak moc ho ranilo, že chtěli zničit život svého vnuka, vzal si příjmení své nové ženy, které se náhodou shodovalo s rodným příjmením babičky a tedy i jejího bratra a otcova strýce - Urban.

Táta se s rodiči nakonec víceméně usmířil ještě před mým narozením a mě bylo do rodného listu zapsáno Winter-Urban. Podrobnosti tohoto krátkodobého usmíření, mi nebyly sděleny a vlastně na tom ani nezáleží. Vztah s rodiči můj otec nikdy neměl silný a jejich neochota ho podpořit pro něj nebyla nic nového.

Manželství rodičům moc dlouho nevydrželo. Máma odešla, když mi bylo jen pár měsíců a táta se o mě staral jako single rodič. Deset skvělých let.

Protože pracoval, dost času jsem trávil i s Marianem - s tátou si byli pořád blízcí a tak byl Marian radši s námi než doma.

Vyprávěl jsem Maxovi i o tátově pohřbu. Po dlouhé době mě opět ohromil smutek a tupá bolest v hrudi, která pro mě byla tehdy denní realitou. Vzpomněl jsem si, jak provinile jsem se cítil při každém úsměvu - až Marian mě přesvědčil, že svět nezčernal a i přes ztrátu toho nejbližšího v našem životě mámě pořád přáno hledat a hlavně pociťovat štěstí.

Jen tak mimochodem jsem se zmínil, že prarodiče se na pohřbu zdrželi jen asi půl hodiny a pak měli prý jiný program. Naštěstí jsem měl Mariana - stal se mou novou kotvou a já jeho.